Co obnáší přerod v matku: neurovědecký pohled i osobní zpověď

Tenhle newsletter bude jiný, proložený kromě poznatků ze studií i mými myšlenkami a vzpomínkami. Věřím, že mu to neubere na objektivitě, jen přidá na lidskosti.

Pro každého znamená “stát se matkou” něco jiného, každá jednotlivá cesta je specifická. Z té mojí cesty mi v hlavě ale vystupuje jedna myšlenka. Jak to, že něco ve společnosti tak běžného a častého, že to považujeme vlastně za banální, znamená pro mě a moje sebepojetí nebo hodnoty tak absolutní předěl? Jak je možné, že mě to tak vyšokovalo - i když jsem si myslela, že moc dobře vím, co mě čeká? Viděla jsem sice tisíckrát porod i těžkosti prvních dní šestinedělí. To mě ale ani v nejmenším nemohlo připravit na to, jak se v tom budu cítit. Zpočátku mi znělo strašně zvláštně, že jsem něčí máma. Teď je to tak integrální součást mojí identity, že moc nechápu, co a kým jsem byla předtím. “Děti změní všechno”, slýcháváme, aniž by nás napadlo zamyslet se nebo pídit po tom, co přesně.

Image by pvproductions on Freepik

Matrescence je u nás málo používaný pojem popisující období přerodu ženy v matku. Je plné neurobiologických změn, podobně jako je adolescence obdobím přeměny v dospělého (s tím velkým rozdílem, že mateřství se týká jen části populace, je volitelné a není pro dokončení vývoje mozku nezbytné). Zatímco však o vývojových změnách mozku spojených s dospíváním a stárnutím máme všichni povědomí, dopady mateřství přehlížíme. Když už se o nich zmíníme, nějakým způsobem to vždy vyzdvihuje méněcennost. Zmatenost, nesoustředěnost, zapomnětlivost, omezenou slovní zásobu, “vykojenost a mlíko na mozku” 🍼🧠. Dnes si zkusíme ukázat, že tahle představa neodpovídá pravdě a že neurobiologické změny, kterými mateřský mozek prochází, jsou daleko komplexnější.

💬 Shrnutí: Mozek se díky mateřství významně proměňuje, a to jak v rámci přípravy, tak i jako odpověď na rychle se vyvíjející dítě. I když zhoršení paměti a kognitivních funkcí v souvislosti s mateřstvím vnímá velká část žen, objektivní data to nepotvrzují. Neurobiologické změny trvají dle některých nejméně dva roky a zahrnují strukturální i funkční adaptace v oblastech hrajících roli v sebepojetí, motivaci, pozornosti, empatii, regulaci emocí. Mateřská intuice a mateřská láska se naopak vyvíjejí postupně skrze opakované interakce s dítětem.

🧠 👶 Co změny v mozku způsobuje

Důkazy z celé živočišné říše ukazují na četné adaptace mozku během těhotenství a poporodního období, které jsou podmíněny souhrou dvou věcí: hormony (1) a následně prostředím, tedy zkušenostmi s miminkem (2).

O hormonech se v souvistlosti s těhotenstvím a porodem mluví celkem dost. Akorát se poukazuje jen na jejich efekt “od krku dolů”, přičemž úplně zapomínáme zmínit, že je jejich značná část syntetizována a uvolňována v mozku a působí jako neurotransmitery - přenašeči signálu.

Tzv. “mateřský okruh” (více dále) se skládá z řady struktur, které na sebe vzájemně působí a podporují různé projevy mateřského chování. Mnohé z nich jsou plné receptorů pro oxytocin, zprostředkovaný vliv mají ale i další hormony (například u myší prolaktin stimuluje růst čichového mozku, což zas přispívá k identifikaci mláďat a péči o ně). Mají jasný úkol: maximálně mozek “zcitlivět” na projevy mláďat, hodit ho do tvárnějšího a pohotovostního stavu, aby se rychle vyvíjejícím se potomkům s naprosto individuálními potřebami i projevy uměla matka rychle přizpůsobit, co nejpřesněji odpovídala na jejich potřeby a zvýšila jim tak šance na přežití. Jejich projevy mozek dále formují tak, aby se specializoval na péči právě o konkrétní mládě.

Tuto schopnost mozku se strukturálně i funkčně proměnit v rámci adaptace na nové situace nazýváme neuroplasticita a podle dostupných důkazů mateřství způsobuje největší změny tohoto typu v dospělém mozku vůbec.

✴️ Jak se mozek proměňuje

1) 👷‍♂️  Přestavba

V roce 2017 byla publikována studie, která vyvolala rozruch v médiích i odborných kuloárech. Podle ní v průběhu těhotenství u žen dochází k redukci objemu šedé hmoty mozkové, která navíc přetrvává nejméně 2 roky po porodu.

Toto zjištění si doslova říká o zasazení do klasického narativu o zapomnětlivosti a roztržitosti. I když ale poruchy paměti a zhoršení kognitivních funkcí udává až 80 % těhotných a žen po porodu, objektivní data ukazují jen mírné změny a k tomu velmi nekonzistentně.

V přímém rozporu je třeba studie, ve které těhotné vykazovaly vyšší schopnost učení o věcech souvisejících s dítětem nebo tahle, ve které krom toho měly i lepší prostorovou paměť. Zatímco ale domnělé efekty mateřství na zapomnětlivost všichni znají, o těchto pozitivech, natož třeba o superschopnostech čerstvých matek v podobě rozpoznání vlastního miminka jen na základě doteku, slyšel málokdo.

Úbytek totiž neznamená vždy nedostatek a méně je někdy více. Vývoj lidského mozku je reálně plný zániku - batole se nemůže správně strefit lžičkou do úst proto, že má příliš mnoho neuronů a spojů mezi nimi, ne málo. Pomocí selekce a reorganizace se i mateřský mozek specializuje a adaptuje na novou roli. Míra úbytku je dokonce zcela srovnatelná s redukcí šedé hmoty v pubertě.

Ve zmíněné studii došlo u žen k úbytku v centrech empatie, vnímání perspektivy a také v oblastech, které hrají roli ve vnímání sebepojetí [1]. Místo zapomnětlivosti však míra těchto změn předpovídala vazbu (attachement) matky k dítěti. V jiné studii, zabývající se strukturálními změnami po porodu, byly zaznamenány naopak zvětšení objemů, i když převážně jiných struktur [2]. Opět se ale zjistil podobný vztah - čím významnější změny byly, tím pozitivnější vnímání miminka matky udávaly.

Svou práci jsem upřímně milovala. Bavilo mě běhat k porodům, pečovat o novorozence, kteří potřebovali mou pomoc po příchodu na svět, dělat vizity na oddělení a hlídat, abychom něco “neprošvihli”. Být lékařka a dělat to dobře byla obrovská součást mojí sebehodnoty a identity. Myslela jsem proto původně, že se budu do práce vracet celkem rychle. Už první dny s vlastním miminkem mě však vyvedly z omylu. Cítila jsem se, jako kdyby se najednou mimo moje tělo ocitl nějaký můj životně důležitý a křehký orgán, ne dítě (kdyby ale chtěl vzít někdo na procházku mou slinivku, nebudu si při odmítnutí připadat tak divně). Hodně plakala a já se pořád sžírala představou, že pro ni nemám dost mléka, takže se celý náš den točil jen kolem kojení. Plakaly jsme obě. Ona s takovou tou vší silou malinkého tělíčka, které se celé rozvibruje. Já bezmocí, že jsem to neuměla hned spravit, smutkem, že je to určitě hlady, vděkem a štěstím v časech klidu. A občas i z pocitu určité ztráty. Hlavně, když jsem si představila, kolik jsem touhle dobou už měla “hotovo” na oddělení a jak dobrý pocit z odvedené práce jsem měla. Připadalo mi to jako vzpomínky na minulý a dávno ztracený život.

2) 🔂 “Mateřský” okruh a změněné mozkové funkce

Díky vyšetření fMRI máme k dispozici mnoho studií, které se dívají na aktivaci různých mozkových center a okruhů v reakci na zvuk či obrázek dítěte (ať už spokojeného či nešťastného, výrazněji je ale obecně aktivuje právě pláč). Existují 4 základní oblasti, ve kterých ke změnám v aktivaci a funkci dochází.

1. Zásadní je centrum odměn s klíčovou rolí předního hypothalamu, konkrétně jeho preoptické střední oblasti. Ta se s mateřským pečujícím chováním spojuje nejčastěji. U krys například její umělé poškození způsobuje snížený zájem o mláďata. Méně o ně pečují a nejsou tolik motivované je získat a odnést do bezpečí. Celá síť je velmi komplexní a zahrnuje mnoho dalších struktur [3]. Matky toto centrum doslova nutí plnit potřeby potomků na prvním místě.

2. Další je síť pozornosti [4]. Evolučně byla pro přežití dítěte zásadní ostražitost. Proto si čerstvé maminky začnou náhle uvědomovat, co všechno “by se mohlo stát” a jejich mozek je neustále nutí vyhodnocovat možné hrozby díky vtíravým nepříjemným myšlenkám.

3. Neméně důležitou je síť regulace emocí. Má za úkol zachovat tzv. chladnou hlavu v případě reálné hrozby, ale i pod tlakem přítomnosti naprosto neregulovaného a intenzivního miminka. Aby matka mohla o dítě účinně pečovat, musí nejdřív regulovat sebe a zkoordinovat své myšlenky [5]. Hlavně v prvních týdnech je ale zároveň její emoční reaktivita zvýšená a souvisí i s většími pocity úzkosti.

4. Více aktivovaná jsou i centra empatie a teorie mysli [6]. Ty totiž tvoří základ veškeré komunikace s miminkem. Díky zvýšené empatii a vnímání perspektivy dítěte může matka "vycítit" a tím lépe naplňovat potřeby dítěte, které jí to ještě dlouho neřekne. Zároveň je ale citlivější a empatičtější i k osudům jiných (nejen) dětí.

Opět máme k dispozici práce spojující větší aktivaci různých zmíněných oblastí s kvalitnější vazbou s miminkem nebo citlivějším odpovídáním na jeho potřeby.

Samozřejmě je značně individuální míra změn ve výše popsaných centrech. Roli v tom hraje i dítě samotné, jeho individuální charakteristiky. Důležitost zkušeností s péčí o konkrétní miminko pro formování změn v mozku dokazuje například studie, ve které byly oblasti zodpovědné za emoční regulaci a empatii aktivovány u matek předčasně narozených dětí výrazněji než u matek donošených dětí. Proto opravdu jsme ty nejlepší maminky právě pro to své miminko.

Obvykle se malá uklidnila jen u kojení nebo v šátku, v postýlce ani kočárku spát vůbec nechtěla. Já se ale nemohla hnout od ní skoro stejně silně, jako se ona nemohla hnout ode mě. Viděla jsem, jak vypadá miminko, když se stane to nejhorší a do hlavy se mi neustále vtírala představa, jak by vypadala naše holčička. Už cestou z porodnice jsem ji v autě opakovaně kontrolovala, jestli dýchá (což se pak pro mě stalo normou během všech jejích spánků). Kdykoli jsem ji nesla v náručí, viděla jsem živě před očima, jak zakopnu. Jak spadneme ze schodů. Jak se v tramvaji převrhne kočár. A navíc jsem si myslela, že to tak mám jenom já. Že jiný mámy si šestinedělí víc “užívají”, že každý večer ve sprše neslyší pláč dítěte, které přitom spokojeně spí (což se mi děje doteď), že se jim u zpráv o střelbě ve škole za oceánem hrdlo nesvírá pro osud dětí někoho jiného, že se cítí mateřstvím naplněné a zároveň umí své miminko “pustit”. Já se necítila úplně každičký moment naplněná, ale ani zastupitelná. Nemohla jsem jinak, než dělat úplně všechno, co jsem cítila, že moje miminko aktuálně potřebuje - a většinou, nepřekvapivě, potřebovala mě. Milovala jsem ji? Nesmírně. Ale i tak ty první dny až týdny převládal pocit, že ji chovám, kojím a nosím ne “jen tak” z lásky, ne kvůli sobě, ale abych maximálně naplnila její potřeby a utišila v sobě úzkost a pochyby, že nedělám dost. Že nejsem dost.

💞 Mateřská intuice a mateřská láska

Všimněte si, že jednu síť jsem nezmínila. Jakmile se dítě narodí, mají se u nás přece zapnout dosud nevyužitá centra, díky kterým budeme přesně vědět, co dělat. Mateřská intuice je tak ustálené slovní spojení, že její existenci vůbec nezpochybňujeme. Když nepřijde a ženě dělá problém se nějak adaptovat na novou realitu, ve které ji její vlastní mozek nutí své potřeby upozadnit (a na 1.-20. místo dát všechny potřeby různě mrzuteho novorozence), zpochybňuje sama sebe i svou schopnost být dobrou matkou. Stejně tak když v prvních vteřinách po porodu necítí ty často zmiňované pocity zamilování.

Pravdou ale je, že pro mateřskou intuici neexistují žádné důkazy v neurobiologii ani neuroanatomii. Jak už jsme si popsali, mozek prochází četnými změnami, které jsou dané jistou hormonální přípravou a zkušenostmi s péčí o konkrétní dítě. To ale logicky znamená, že se změny v mozku nestanou ve vteřině po porodu. I když se ihned uvolňuje velké množství hormonů, které mozek silně ovlivňují, matrescence je proces. Pomocí opakovaných interakcí mezi matkou a jejím dítětem se v mozku vytvoří určitý cit pro potřeby jejího vlastního dítěte, kterému můžeme říkat intuice. Není ale vrozená ani automatická - dá to práci. Jako budování jakéhokoli jiného vztahu.

Stejně tak i mateřská láska vzniká postupně (i když objektivně o dost rychleji než v jiných vztazích). Obzvlášť v těch prvních týdnech, kdy miminko neumí dát najevo nic jiného než nespokojenost, se ani evoluce na mateřskou lásku spolehnout nemohla. Důkazem budiž naše vlastní historie, kdy až díky dostupnosti bezpečných potratů a ještě více antikoncepce konečně klesla čísla vražd nebo opuštění novorozenců. Proto má příroda o něco spolehlivější zbraně než vrtkavý, romantizovaný cit. Zbraně, které opravdu fungují téměř okamžitě a univerzálně: strach, úzkost, nutkavé myšlenky, empatii a motivaci.

👉 Závěr

Mámou jsem se nestala náhodou ani nehodou, bylo to vědomé rozhodnutí a přání. Obzvlášť v těch prvních měsících pro mě nebylo úplně překvapením, že mateřství tak nějak vytlačí všechno ostatní. Ale míra, do jaké rodičovství mění vnímání sebe sama, je zkrátka extrémní a těžko pochopitelná, dokud si tím neprojdete. Z vlastní nezávislosti se mžiku dostáváme do reality naprosté závislosti jiné bytosti na nás. Mozek nás nutí být neustále na pozoru, extra ostražité, extra motivované, extra nesobecké. Jsme na houpačce, na které se obavy a úzkosti střídají s pocity spokojenosti a vděku tak rychle, že to nestíháme sledovat. A i když se zmíněné funkční sítě v rámci mateřského okruhu zapínají u každé z nás trochu jinak (a zatímco já se hodně strachovala, jiné mámy mohou být celkem v pohodě - obojí je v pořádku), znamenají dohromady obrovský skokový posun.

Vzduchoprázdo, ve kterém se v určitý moment může ocitnout naše vlastní “já”, je jednou z radostí a smutků mateřství. Zároveň cítíme pocity ztráty nad osobností, kterou jsme byly, a zároveň se zvědavostí a někdy i úžasem přijímáme přirozený vývoj v osobnost, kterou se díky dětem stáváme. Z neurobiologického hlediska je přechod do mateřství fascinující a změny v mozku, které způsobuje, nemají v životě dospělého jedince srovnání. Zatímco někteří se podobných změn s dopadem na změnu perspektivy i vnímání sebe sama snaží dosáhnout psychedeliky, řada z nás nebyla na střet se svým já ani jeho nutnou přestavbu způsobenou porodem a mateřstvím úplně připravena.

Degradovat to ale na stereotyp o zapomnětlivosti není jen nedostatečné, je to prostě úplně mimo.

Zdroje + anatomické specifikace jednotlivých struktur ZDE

P.S. Musela jsem z toho vynechat tatínky a náhradní rodiče, změny v jejich mozku jsou ale neméně fascinující. Nechávám si to jako nápad do šuplíku (napište mi, pokud by vás to zajímalo, ať to v tom šuplíku nezapadne).