Imaginární kamarádi dětí - 5 mýtů, které už vědecké studie vyvrátily
Neviditelní přátelé jsou možná známkou něčeho úplně jiného, než myslíte.
Na tohle téma mi přišel dotaz od vás a už po chvilce mě zaujalo. Podle nejmladší definice, na kterou jsem narazila, jde o “nereálnou imaginární postavu, o které dítě pravidelně mluví a se kterou interaguje”. Mohou mít různou podobu, od lidí po zvířata nebo nadpřirozené bytosti. Starší zdroje existenci neviditelných kamarádů mylně připisovaly psychopatologiím, poruchám osobnosti nebo je měly za předzvěst budoucích psychických problémů. To si už dnes sice (doufám) nikdo nemyslí, i tak se ale stále pojí s řadou mýtů, které mohou v rodičích či učitelích vyvolávat nervozitu. Podívala jsem se, co o tomto zajímavém produktu dětské představivosti říkají studie z vývojové psychologie a narazila na řadu zajímavých zjištění, které jsou v přímém rozporu s tím, jak si děti s imaginárními kamarády společnost často představuje.
💬Shrnutí: Výzkumy naznačují, že imaginární kamarádi jsou celkem běžnou a hlavně prospěšnou součástí vývoje dětí. Hrají významnou roli v rozvoji kognitivních, sociálních a emočních dovedností a jejich přítomnost může pomoci rozvíjet dětskou představivost, kreativitu i vztahy. Proto nejsou jakékoli obavy o psychické zdraví dětí s neviditelnými kamarády na místě.(7 min čtení)
zkratka IK = imaginární kamarád
🤏 Mýtus č. 1: imaginární kamarády (IK) má jen zlomek dětí
Více zdrojů se shoduje, že až 65 % dětí má nebo po určitou dobu mělo alespoň jednoho imaginárního společníka. Čísla jsou takhle vysoká, když se započítají i oblíbení plyšáci a hračky, které děti v představách “oživují” - tzn. připisují jim nějaké povahové rysy a interagují s nimi. Podle některých autorů je ale brát za stejné varianty téhož úplně nejde, protože plní trochu jiné funkce. Zatímco neviditelní kamarádi jsou ve hře rovnocenní partneři, s hračkami a plyšáky děti zaujímají spíše pečovatelskou nebo ochranářskou (tedy nadřízenou) roli. Když se to tedy omezí jen na ty neviditelné kamarády v pravém slova smyslu, je výskyt u dětí kolem 40 % (v téhle studii 37 %, tady dokonce 46 %) - stále celkem vysoké číslo. O něco častější jsou u dívek*, prvorozených a jedináčků, dětí s obecně bujnou fantazií.
*) Pozn.: Chlapci zas ale využívají více jiný typ hry s perspektivou, což je hra “na někoho” (často akční postavy a superhrdiny).
👶 Mýtus č. 2: mají je jen předškolní děti
Úplně původně se předpokládalo, že jsou nejčastější u batolat ve 2-3 letech, u kterých jednoduše splývá realita a představivost v jedno. Postupně se začala tahle hranice ale posouvat. I tak měli psychologové dlouho za to, že se školní docházkou imaginární přátelé odcházejí, není to však pravda. Vrchol výskytu je skotečně kolem 5 let, podle zdrojů je ale drtivé většině dětí s aktuálními neviditelnými kamarády méně než 9 let (tedy se školní aktovkou najednou jen tak nezmizí). A ani později nejsou úplně výjimeční, v téhle studii je třeba mělo 9 % 12letých dětí.
😿 Mýtus č. 3: neviditelné kamarády mají samotářské introvertní děti, které si těžko hledají přátele v reálném světě
Sice v téhle studii rodiče dětí bez IK častěji uvedli, že interagují se sourozenci a “často a dobře” si hrají s vrstevníky. Protože ale v té samé studii zároveň viditelně vyšlo, že jsou děti s neviditelnými kamarády prvorození, možná si děti s IK jednoduše neměly s kým hrát. V tomto slova smyslu můžou IK zaplňovat potřebu reálných kamarádů, častěji ale u dětí, které ji mají naopak vyšší než průměr. Ze stejného zdroje totiž vyšlo, že měly děti s IK stejný počet reálných kamarádů jako ti bez nich (dle jiných i více). Z dalších také víme, že jsou svými reálnými kamarády úplně stejně přijímané nebo že nejsou o nic víc stydlivé/plaché (někde dokonce vyšly méně stydlivé). I v dospělosti jsou pak více orientovaní na druhé.
Jedna studie naznačila u dětí s IK lehce vyšší úzkostnost. Nešlo o velký a v reálném životě rozpoznatelný rozdíl, nejvíce “bodů” úzkosti děti s IK ale nasbíraly v oblasti citlivosti k prostředí a úzkosti z výkonu, proto může být vhodné s nimi v tomto směru pracovat.
Pravdou je, že imaginární společníci nejsou žádnou brzdou v navazování reálných vztahů. Naopak mohou dětem pomoci rozvíjet sociální dovednosti tím, že slouží jako cviční partneři pro sociální interakce. Vytvářejí dětem příležitosti ke zkoumání různých rolí, experimentování s emocemi a procvičování empatie. To vše přispívá k jejich celkovému emočnímu a sociálnímu rozvoji.
☁️ Mýtus č. 4: děti se smyšleným kamarádem neumí rozeznat realitu od fantazie
Někteří lidé můžou být zaražení, když vidí dítě povídat si s neviditelným kamarádem. Často mohou usuzovat, že se u nich stírá smysl pro realitu a neumí pak rozlišit, co je skutečné a co imaginární. Ve skutečnosti děti s IK mezi realitou a fantazií rozlišují úplně stejně dobře jako ti bez nich. Naprosto chápou, že jsou jejich IK výplodem fantazie a nejsou skuteční (ale nechápou, proč by to měl být problém).
🧠 Mýtus č. 5: neznačí žádná pozitiva
Už výše jsem zmínila, že IK rozhodně nejsou známkou jakéhokoli problému ve vývoji. Řadu z vás ale možná překvapí, že je to přesně naopak - děti s IK poráží ty bez nich hned v několika disciplínách.
Studie konzistentně ukazují, že mají rozvinutější fantazii, což by se asi dalo čekat.
Zajímavější je, že mají neviditelní kamarádi pozitivní vliv i na kognitivní vývoj. První studie na tohle téma z roku 1997 se zabývala vztahem mezi IK a rozvojem teorie mysli, což je pojem z psychologie. Stejně, jako malé děti nejdříve nechápou, že ve hře na schovávanou nestačí jen zavřít oči, musí pochopit i koncept toho, že každý člověk přemýšlí jinak. Mít rozvinutou teorii mysli vyjadřuje schopnost přijímat jinou perspektivu, vidět situace z jiného úhlu, zohlednit pocity druhé strany, vžít se do jejich myšlenek a přání. A souvisí také s vývojem kognitivních funkcí. Výsledky studie ukázaly, že už 4leté děti s IK vykazují významně vyšší úroveň rozvoje teorie mysli než jejich vrstevníci bez IK, což naznačuje, že zapojení do předstírané hry s neviditelným kamarádem může zvýšit schopnost porozumět perspektivám druhých.
Dále je hra s IK spojena s vývojem jazyka. V již zmíněné studii měly předškolní děti s IK rozvinutější slovník a podle jiných autorů používají i komplexnější větné stavby, více příslovců a podmiňovacích způsobů. Celkově jsou jejich jazykové dovednosti pokročilejší.
Ukazuje se také, že imaginární společníci napomáhají rozvoji vypravěčských dovedností. Když se děti zapojují do scénářů imaginární hry se svými společníky, vytvářejí tím vlastně příběhy, což jim umožňuje procvičovat si posloupnost událostí, udržet nějakou dějovou linku a zlepšovat se díky tomu ve vyprávění. Řada studií pak dává do souvislosti právě tyto rozvinutější vypravěčské schopnosti a pozdější úspěchy ve čtení nebo akademické výsledky ve škole (dokonce i v matematice).
Spíše pro pobavení přihodím ještě jednu starší studii, která uzavírá, že děti s vysokou mírou fantazie (kam ty s IK patřily) mají lepší exekutivní funkce a podávají lepší výkon při plnění úkolů. Autoři děti požádali, aby zůstaly v klidu po dobu až 15 minut. Řekli jim, že “provádějí studii osob vhodných pro lety do vesmíru s dlouhým pobytem o samotě a v úzkém prostoru s cílem najít budoucí astronauty". Děti z kategorie s vysokou fantazií (tedy i ty s IK) vydržely stát bez hnutí dvakrát déle než ostatní. Některé pak uvedly, že si čekání krátily vymýšlením her nebo příběhů 🤭.
👉 Závěr
Vědecký výzkum ohledně imaginárních společníků už před mnoha desítkami let vyvrátil několik mýtů a mylných představ. Na rozdíl od původních přesvědčení, že imaginární společníci ukazují na psychické problémy, studie ukázaly, že jsou normální součástí dětství mnoha jedinců a naopak souvisí s pozitivními aspekty ve vývoji. Imaginární společníci nejsou výsledkem osamělosti nebo strachu ze sociálních interakcí, naopak poskytují dětem příležitost ke zlepšování sociálních i jazykových dovedností a schopnosti tvůrčího myšlení. Spolupráce s imaginárním společníkem může podpořit kognitivní vývoj, včetně pokročilých dovedností jako je vnímání perspektivy nebo vyprávění příběhů. Navíc imaginární společníci nejsou spojené výlučně jen s raným dětstvím, mohou přetrvávat i v pozdějších letech.
Hru s imaginárním společníkem mnozí považují za jeden z nejkomplexnějších projevů hry, fantazie i vývoje jazyka a myšlení v raném dětství. Je důležité si uvědomit, že mít imaginárního kamaráda je tedy celkem běžná a hlavně zdravá součást vývoje mnoha dětí a nemělo by to být důvodem k obavám nebo stigmatizaci.
