Pochvaly a výzkumy - jak moc podle nich šikulkování škodí?
Plus 10 tipů, jak podle vědeckých důkazů (ne)chválit.
Podle některých zabíjí pochvaly v dětech vnitřní motivaci a kreativitu, dle jiných jim pomáhají dosahovat vyšších cílů, nastavit zdravé sebevědomí a učí je o fungování ve společnosti. Každý má na chválení dětí nějaký názor, abychom ale mohli zjistit objektivní pravdu, intuice nám nestačí. Dnes vás proto čeká přehled toho, co ví o pochvalách věda.
💬 Shrnutí: Pochvaly mohou mít za určitých podmínek pozitivní i negativní dopad na motivaci dětí, chválení za osobnostní charakteristiky ale vnitřní motivaci dítěte většinou podkopává. Procesní pochvaly jsou lepší. Důležité je, aby bylo chválení myšlené upřímně a aby byla dítěti věnována pozornost i bez něj. Obecně platí, že pochvaly nemají zásadně špatný vliv, pokud nejsou nástrojem manipulace a dítě něco nedělá něco jen kvůli nim.⏱ cca 7 minut čtení
📖 Při nejasnostech můžete mrknout na slovníček pojmů.
😱 Negativní stránka pochval
Začneme rovnou tím, proč má dnes chválení a šikulkování tak špatné jméno. Řada studií ukazuje (ano, každé slovo odkazuje na 3 různé studie, které to podle mě nejlépe ilustrují), že pochvaly za osobní charakteristiky podkopávají u dětí vnitřní motivaci.
Obzvlášť u kreativních činností pak výkon generické pochvaly spíše snižují a děti u dané činnosti vydrží kratší dobu.
“No vidíš, jak hezky maluješ.”
Teorie za negativy pochval je taková, že si děti utváří příběhy kolem všeho, co jim dospělí řeknou. Pokud dostanou informaci, že jsou v něčem dobré, začnou věřit, že nad výsledkem nemají kontrolu a úspěch je jen funkcí toho, jaké jsou (nebo nejsou), nikoli snahy. Říká se tomu fixní myšlení (opakem je růstové myšlení, o něm se zmíním dále).
V téhle studii byly následující věty spojené s horšími výkony bez ohledu na to, zda je obdrželi kluci nebo holky:
“Klukům takové hlavolamy jdou.”
”Existuje dívka, která je v takovýhto úkolech vážně dobrá.”
Navíc se děti chválené za inteligenci v budoucnu vyhýbají výzvám. Vybírají si méně náročné úkoly, protože nechtějí svůj status ohrozit. V téhle studii teda dokonce ani nevyšlo, že by na tom děti chválené za proces byly lépe než ty nepochválené vůbec (ale pochvaly charakteristik měly negativní dopady skoro všude).
“Ty jsi tak chytrá holčička!”
“Na matiku máš buňky!”
Několikrát už jsem slyšela názor, že své nízké sebevědomí lidé připisují nedostatku chvály od rodičů. U svých dětí proto zaujmou opačný postoj, podle výzkumů to však nemá očekávaný efekt. Přemrštěné pochvaly snižují sebevědomí a motivaci u dětí, které ho měly vstupně průměrné a můžou vést k narcisismu u těch s vyšším.
“To jsi udělal úplně perfektně!”
”To je neuvěřitelně krásný obrázek!”
Chválit a odměňovat děti za to, že něco snědí, je rovněž kontraproduktivní. V dnes už klasické studii s kefírem ho sice děti, kterým za to byl slíben volňásek do kina, vypily nejvíc a děti za to chválené zas o něco víc než kontrolní skupina. Hádejte ale, kdo spíš po týdnu uvedl, že mu kefír chutná a dal by si ho někdy znovu. Ano, kontrolní skupina.
Čistě jen z pohledu toho, co funguje na poslušnost, není chválení samotné ani moc úspěšné, musí se kombinovat s tresty. A pravdou je, že odměny a pochvaly nejsou opakem trestu, jsou druhou stranou stejné mince. Největší kritici pak přirovnávají používání odměn a pochval k manipulativnímu jednání podobnému cvičení zvířat. Říkají, že jde o přežitek začátků psychologie, kdy vědci nechávali hladové krysy za jídlo běhat bludištěm a na psy zvonili zvonečkem. A že když takové postupy použijeme na děti a odměnou jim je naše láska a pozornost, z dlouhodobého hlediska to nejen že nefunguje, zaděláváme jim tím na mnohem větší problémy.
🌸 Pozitivní vliv (některých) pochval
Neurovědci v tomhle mají však taky jasno. Vlivem pozitivních (stejně jako negativních) motivátorů chování se celý lidský nervový systém vyvíjel už od počátků evoluce. Byly nezbytné pro přežití a i nadále jsou důležitou součástí procesu učení. Samozřejmě tím nemyslí jen lentilku nebo “šikulku” za přinesenou jedničku. Obecný termín je pozitivní posílení (reinforcement). Tím může být cokoli, co nás motivuje chování opakovat. Pochvala tam ale také spadá a z hlediska působení na nervový systém dítěte funguje podobně, jako na dospělé peníze - cílí na jejich centra odměn.
Nejvíce pozitivních dopadů má podle psychologů chválení procesní.
Tzn. takové, kde oceňujete snahu, strategii, soustředění nebo vytrvalost. V jedné studii děti, které (v 1-3 letech) dostávaly více takových procesních pochval proti těm osobnostním, později spíše věřily, že inteligenci lze rozvíjet (tedy spíše měly zmíněné růstové myšlení a dle některých je právě ono základem budoucího úspěchu). Také si ty samé děti ve 2. a 3. třídě vybíraly větší výzvy a ve 4. třídě měly lepší školní výsledky než kontrolní skupina (v matematice a čtení).
“Páni, je vidět, že jsi to fakt trénovala!”
“Je super, že jsi to po prvním neúspěchu nevzdal!”
Tady čtvrťáci, kteří dostali větší pochvalu za vytvoření vtipných konců říkanek, projevili oproti skupině se “slabou” pochvalou větší zájem v aktivitě pokračovat.
Zároveň bývá pochvala a verbální podpora během složitějších úkonů součástí tzv. scaffoldingu (nevím, jestli je to úplně zažitý termín, ale česky by to byla metoda lešení). Tenhle pedagogický princip spočívá v tom, že když dítěti trochu pomůžete / navedete ho (jen nezbytně nutnou měrou), dosáhne vyšších cílů než samo o sobě. Je pak více motivované, má ze sebe lepší pocit, každý nový úkol je zábavnější. Podle jedné studie vedly takové pochvaly následující po nápomocném chování u malých dětí (13-18 měsíců) k tomu, že při další příležitosti pomohly 2x častěji. Dle jiných tento efekt trvá i u starších dětí.
“Děkuji! Když se mnou takhle vezmeš prádlo, moc mi pomáháš!”
”Jsi moc hodná, že jsi holčičce půjčila lopatku.”
Uvedené věty jsou ilustrační a kdyby byly vyslovené doslova, budete asi znít jako robot. Taky ale nemusíte říkat vůbec nic. Výzkumy ukazují, že nespecifická pochvala nebo třeba jen gesto (úsměv, plácnutí, palec nahoru apod.) je lepší, než chválit dítě za to, jaké je.
“Super!”
”…😃👍”
Co tedy s tím? Naštěstí jde na základě vědeckých studií nějaké principy vypíchnout.
💪 10 tipů, jak podle dat chválit dobře:
Děti potřebují naši pozornost a podporu pořád, ne jenom když udělají něco, co se nám líbí. Celkově se dětem nejvíce daří ve vřelém a láskyplném prostředí.
Nechvalte děti, pokud to není upřímné a chcete je tím jen motivovat k dalšímu výkonu. Už předškoláci to vycítí a oproti našim záměrům je to demotivuje. Stejně tak pochvaly za příliš snadné úspěchy.
Chvalte spíše to, co děti můžou nějak ovlivnit, než to, jaké jsou (viz procesní chválení vs. chválení charakteristik výše).
Když řeknete “super, hezký, jsi šikulka” a pak zas otočíte hlavu na kamarádku, dítě se určitě super necítí. Je mnohem lepší věnovat mu pozornost. Jestli pak něco z jeho výtvoru pochválíte nebo ne, je už druhořadé. I bez pochvaly se totiž bude cítit stokrát lépe než v prvním případě.
Nechvalte děti pomocí srovnávání (”jsi nejlepší ve třídě”, “plaveš lépe než Pepa” apod.), také to má opačný efekt na výkon a motivaci.
Vhodné jsou pochvaly, které zdůrazňují schopnosti a autonomii dětí. “To jsi zvládla úplně sama!” (vím, že to není úplně pochvala, říkám to ale nadšeným tónem a k pozitivnímu efektu to podle dat stačí. A taky je mi taková formulace bližší)
Když přijde na něco, co děti samo o sobě opravdu baví, můžete jim to pochvalami a odměnami spíš znechutit.
Nechvalte ani neodměňujte děti za jídlo. Dáváte jim tím informaci, že daná potravina asi za moc nestojí, když si její konzumace zaslouží pochvalu nebo odměnu (viz studie s kefírem). Lepší je ji dětem představit (“tohle je takový jogurtový nápoj, můžeš ho zkusit, jestli chceš”) a netlačit, jen opakovaně nabízet.
Když si nevíte rady, prostě jen popište situaci. “Podívej, jakou má chlapeček radost, že jsi mu půjčil auto”. Nebo se můžete jen usmát, dát si s dítětem high five či ukázat palec 👍. Všechno jsou to podle dat lepší varianty než “ty jsi taaaak šikovný”.
Obecně vzato, pochvala ani odměna nemá zásadně špatný vliv, pokud dítě nedělá něco jen kvůli ní. Když přišla v téhle studii neočekávaná odměna, motivaci dětí to nepodkopalo.
👉 Závěr
Je skvělé, že se v posledních letech stále více otevírají diskuze o účincích našich (často automatických) slov na děti. Myslím však, že jsme zatím v takových těch začátcích, kdy se nejdříve všechno šmahem odsoudí a až po letech dojdeme k nějakému balancu.
Hodně faktů a zjištění nám ale naše černobílé myšlení nabourává. Dle neurovědců nejsou negativní dopady odměn na motivaci tak zásadní. Rozdíl mezi vnitřní a vnější motivací asi není tak ostrý, jako se často tvrdí. Růstové myšlení je spíš populární buzzword než zaručená a jediná cesta k budoucímu úspěchu dětí.
Stresovat se proto tím, že fakt nevím, co můžu a nemůžu dítěti na nakreslený obrázek říct, nikomu neslouží. Nemyslím si, že je tady možné vznést nějaký obecný soud. Všechny pochvaly nejsou vždycky dobré nebo vždycky špatné a jejich efekt na motivaci dítěte záleží ve velké míře i na něm. Je to ovlivněno jeho citlivostí, temperamentem, věkem, zralostí, pohlavím a kulturním kontextem, ve kterém vyrůstá.
Pro malé děti jsou všechny reakce rodiče takový kompas - ukazují, jaké chování je žádoucí vs. nežádoucí. Díky zmíněnému pozitivnímu posilování se učí mj. o fungování ve společnosti, což je pro lidský druh zásadní. Pochvaly ale nejsou jediným způsobem, jak využít pozitivního posilování. Když mi dcera na hřišti “uvaří” pískovou polívku, já začnu dělat nadšené ňamňamňam zvuky, poděkuju jí za výbornou svačinku a poprosím ještě o dezert, je to taky pozitivní posílení jejího chování. Nemusím vůbec říkat, že je hrozně šikovná, že si takhle hraje, prostě se na sebe usmějeme. Mezi “když uděláš tohle, dostaneš za tou mou lásku, uznání a pozornost, jinak ale ne” a přirozenými pozitivními interakcemi je podle mě velký rozdíl, ta hranice ale není úplně ostrá. Každému rodiči bude blízké něco trochu jiného. Jen je fajn se nad tím vědomě a informovaně zamyslet.
Zdroje článku zde
Zpětnou vazbu, dotazy nebo návrhy témat pošlete na poropravdy@substack.com nebo na IG @poropravdy.
Mějte se do příště krásně,
Andrea