Dlouho se mi do tohoto tématu nechtělo. Přijde mi, že je kolem něj rodičovská komunita velmi polarizovaná - zabavení dítěte obrazovkou se buď démonizuje nebo zcela bagatelizuje. Studií k tomu není málo, je ale težké si z nich vzít něco užitečného. Proto pro mě bylo těžké zaujmout nějaký jasný “profesionální” postoj. V prestižním časopise Nature však tento měsíc (11/23) vyšla přehledová studie, která propojila většinu dostupných výzkumů a dospěla k významně nečernobílým výsledkům. To mě namotivovalo podívat se na celou problematiku podrobněji. Cílem dnešního newsletteru je tedy najít v tom nějakou hlavu a patu, pomoci vám porozumět, čím koukání na obrazovky dětem škodí a poskytnout rámec obecných, ale smysluplných doporučení bez přehnaných výčitek a #momshamingu.
💬 Shrnutí: Doporučení odborných společností obvykle stanovují limit 1 hodiny denně pro děti od 2 let věku. Studie naznačují negativní asociace mezi obrazovkami a kognitivními schopnostmi, spánkem nebo obezitou u dětí. Máme k tomu ale nedostatek příčinných důkazů. Objektivně z dat vyplývá poněkud méně černobílý pohled na obrazovky. Důležité je, co dalšího dítě během dne dělá. I zde je důležité mít vyvážený přístup.🥴 Proč jsou data nepřehledná
Jak už to bývá, téměř všechny studie k tomuto tématu jsou observační. Tedy: zeptáme se na průměrný čas vašeho dítěte u obrazovek a pak taky délku spánku, slovní zádobu, školní výsledky, případně ho sami otestujeme. I když se nám ale ukáže nějaký vztah, příčiny zůstávají nejasné. Mohou obrazovky za problémy se spánkem, nebo si děti, které nemohou usnout, pouštějí večer televizi? Nedělají rodiče dětí s rekordními časy u obrazovky i jiná rozhodnutí s možnými škodlivými dopady?
Množství času před obrazovkami totiž dětem není přiřazeno náhodně. Velmi obecně platí, že ty, které ho mají hodně (a to zejména ve věku 0-2 let), bývají ve studiích z rodin s nižším socioekonomickým statutem, častěji patří k menšinám, jejich rodiče mívají nižší vzdělání. Všechny tyto faktory souvisí s horšími výkonnými funkcemi, horšími výsledky testů, obezitou.
Navíc tu máme pár specifických problémů: pojem “screen time” není nijak definován, většina studií se spoléhá na správný odhad času s obrazovkou rodičem či dítětem a také se ten čas dá trávit velmi různě (pasivní koukání vs. vzdělávací aplikace vs. videochat vs. všechno zároveň).
To vše výzkumy komplikuje. Proto z nich lze zaujmout jen přehnaně opatrný postoj (“nevíme jistě, jestli obrazovky opravdu tyto negativní dopady způsobují, ale raději se jim úplně vyhněte”) - jako to dělají odborné společnosti a organizace.
😱 Obecná doporučení a z čeho vycházejí
Původně jsem měla doporučení jednotlivých společností v tabulce, ale pak jsem zjistila, že žádný nástroj pro větší přehlednost nepotřebujeme. Skoro všechny totiž doporučují obrazovky až od 2 let a to na max. 1h denně. Kolem 5 let se to zvedá na 2h denně. Když už dovolují screen time před 2. rokem, tak jen pokud s dítětem kouká i rodič (Američani a Francouzi, podle těch ale bez rodiče až od 3 let). [zdroje: AAP, WHO, CPS, Australská doporučení, Francouzský institut].
Odvolávají se na mnoho negativních dopadů, mezi ty hlavní patří zhoršení kognitivních schopností, zhoršení spánku a nárůst obezity. Například tato studie se podívala na vztah mezi sledováním televize u předškolních dětí a jejich exekutivními (= výkonnými) funkcemi. Zjistila, že více televize je spojeno s horšími výkonnými funkcemi. Letos vyšly dokonce tři studie, které se podívaly na průměrný čas ročních dětí před obrazovkami. V té první předpovídal opoždění komunikačních dovedností a horší schopnost řešení úkolů ve 2-4 letech, ve druhé souvisel s opožděním vývoje v 1-3 letech a ta třetí dokonce naznačila změny v mozkové EEG aktivitě.
🌈 Méně černobílý pohled
Vypadá to hrozivě. Žádná z těch zmíněných studiích ale neukazuje nic, co by nás přesvědčilo o příčinném vztahu. I ty změny v mozkové funkci nebo struktuře (jak naznačuje další souhrnná studie z listopadu) mohou být prostým výsledkem toho, že je dítě s mnoha hodinami před obrazovkou ochuzeno o další vjemy. Navíc ty nalezené změny ani nebyly jen negativní. I přes neexistenci randomizovaných studií lze najít spoustu zajímavých důkazů, které ukazují, že obrazovky démonizujeme trochu neprávem.
S jistotou například víme, že společné sledování s rodičem vývoji dětí nejen neškodí, naopak mu prospívá. Podle této studie z roku 2020 (publikované v prestižním JAMA Pediatrics) je společné koukání s rodičem spojené s lepším rozvojem jazyka. Pokud by ale mělo být něco špatně s obrazovkami jako takovými, přínosy bychom vidět neměli za žádných podmínek.
Důmyslná studie z roku 2008 se pokusila odhalit případný kauzální vliv televize na testové výsledky dětí. Autoři využili toho, že byla TV v různých oblastech USA dostupná v trochu jiném čase. To znamená, že když se ve 40. a 50. letech 20. století objevila v domácnostech poprvé, některé děti s ní hned vyrůstaly, zatímco jiné k ní ještě přístup neměly. Rozdíl mezi jejich pozdějšími školními výsledky ale nenajdeme (když už, našel se slabý pozitivní vliv více let s televizí, hlavně pro děti z minoritních skupin nebo méně vzdělaných matek).
Další důkazy naznačují, že ani delší expozice nemá nepříznivý vliv na chování nebo duševní zdraví dětí, pokud není extrémní (přes 6 h denně) - i pak byl efekt ale spíše malý. Ve výzkumu z Anglie zas byl vztah mezi časem u obrazovky a negativními dopady na mentální zdraví trochu jiný ve všední dny a o víkendech. Rovněž se dopady lišily u jednotlivých digitálních zařízení (např. telefon vs. televize).
A pak tu máme v úvodu zmíněnou studii, starou t.č. jen pár dnů. Shromáždila data z neuvěřitelných 102 metaanalýz (přehledových studií) s téměř 2 miliony účastníků a hodnotila rizika a benefity různých obrazovek v oblasti vzdělání i zdraví. Pokud nebyl specifikován typ zařízení, obsah nebo kontext, výsledky ukázaly škodlivé asociace se školními výsledky, duševním zdravím i tělesnou stavbou. Jakmile se ale zohlednil další kontext používání zařízení, obsah nebo vliv rodičů, najednou ten efekt tak jasný nebyl. Společné sledování s rodiči mělo i tady pozitivní efekt, stejně tak ale elektronické knihy, edukativní aplikace nebo některé hry.
🤔 Jak bychom se na to tedy měli dívat?
Je dobře zmapováno, že kojenci a děti v batolecím i předškolním věku potřebují pro optimální vývoj hlavně dostatek kvalitních interakcí s blízkými, spánku, volné hry a fyzické aktivity (ideálně venku). Čím je dítě mladší, tím více stimulující prostředí potřebuje (tzn. dospělého, který se mu aktivně věnuje, ne blikající hračky). Také potřebuje více spánku. V ideálním případě, kdy má všeho zmíněného dostatek, se tedy na každodenní delší sledování obrazovky prostor už jednoduše nenajde.
Problém s obrazovkami tak nastává ve chvíli, kdy kvůli času s nimi nezbyde čas na další věci, které jsou pro zdravý vývoj důležité - a to obzvlášť u těch nejmenších.
Také víme, že se děti do 3 let nemohou prostým sledováním obrazovky oproti živé interakci nic moc naučit (nazývá se to “video-deficit” - viz nedávný příspěvek od @detska_psycholozka).
To ale neznamená, že televize, na kterou se půlroční miminko zadívá na návštěvě, mu vypálí mozek. Nebo že 15 minut u Binga, když chcete v klidu uvařit, snižuje vašemu ročnímu dítěti IQ. Stejně tak nenajdeme ve studiích opodstatnění pro arbitrární hranici 2 let, od které se děti vůbec mohou na pohádky koukat nebo časové ohraničení 1h, nad kterou “ už to vadí”. Jsou to nějaká uměle nastavená pravidla, jimiž se klidně můžete řídit a nejspíše nic nezkazíte. Podle mě jsou ale nastavená celkem alibisticky a životům nebo potřebám dnešních rodin moc neodpovídají.
👉 Závěr
V 16. století společností rezonoval velmi podobný strach z nové technologie. Ozývaly se hlasy, jak bude "matoucí a škodlivá pro mysl”. Šlo o vynález knihtisku a z toho plynoucí nadbytek knih. Každý vynález a pokrok historicky přinesl i velké obavy z možných škodlivých dopadů. Podobnou kritiku, jaké teď čelí obrazovky, proto schytaly filmy, rádio, televize, ale třeba i omalovánky nebo pravidelná školní docházka (”snahy o rozvoj myšlení mladých jsou velmi škodlivé”).
Jsme teď v podobném bodě s obrazovkami. Z dostupných vědeckých důkazů vyplývá, že existuje souvislost mezi časem stráveným u obrazovky a negativními důsledky pro malé děti. Platí to obzvlášť, když obrazovky vytlačí důležité aktivity (hlavně interakci s blízkými, pohyb, spánek). Také ale máme k dispozici řadu vědeckých důkazů, které ukazují, že to s obrazovkami není až tak jednoduché a za určitých podmínek jsou dokonce přínosné.
Takže se na to máme vykašlat a nechat děti u pohádek od rána do večera? Určitě ne. Je ale opodstatněné, že se za to rodiče navzájem odsuzují, někdo se stydí to přiznat (natož veřejně) nebo že je používání obrazovek dětmi v některých zemích největší obavou rodičů (před výživou, šikanou nebo nedostatkem fyzické aktivity)? Taky ne.
👨👩👧 U nás byly doby, kdy dcera vstávala kolem 5 ráno a já u její pohádky ještě podřimovala na gauči. Občas jsem tam takhle spala i 2h a začalo to kolem jejích 18 měsíců. Měla jsem z toho samozřejmě obrovské výčitky, ale zpětně si říkám, že jestli jsem díky těm 2h spánku navíc zvládla být laskavější a trpělivější po zbytek dne, určitě nám to prospělo oběma. Pohádky jsou od té doby součástí naší ranní rutiny, čas někdy limitujeme více, jindy méně. Jinak během dne ale nekouká a děláme jiné věci.
💪 Tipy na závěr:
Zamyslete se, co dělá dítě během celého dne. Pokud má všechny výše zmíněné potřeby pokryté… tak na sebe prostě buďte laskavější. Doporučení 1h od 2 let si můžete (rozumně) přizpůsobit tak, aby vyhovovalo vaší individuální situaci.
Role rodičů je důležitým aspektem ukázaných asociací. Jednak jeho přímým zapojením při sledování, výběrem kvalitního obsahu, tak i modelováním zdravého přístupu k obrazovkám. [Pozn.: osobně si myslím, že část toho vlivu je způsobená tím, že je přínosem mít rodiče, kteří se zajímají tak nějak obecně.]
Tím se dostávám k tomu, jak vybrat kvalitní a věku přiměřený obsah: nejlépe asi na Common Sense Media, kde můžete vyhledávat pořady podle věku a vašich předplacených streamovacích služeb. V češtině najdete programy pro nejmenší na Déčku (i když bez přesné specifikace věku). A pro tipy, jak poznat kvalitní pořad nebo konkrétní pohádky, které vyšly ve studiích (randomizovaných!) jako přínosné, můžete sledovat můj instagram - chystám o tom příspěvky.
Ukončení času u obrazovky
někdyčasto vyvolá velké negativní emoce. Pomoci může, když má dítě reálná očekávání (”pustíme si dva díly a pak půjdeme ven”), nastavit si společně s dítětem časovač (třeba kuchyňksou minutku), několikrát připomenout, že se blíží konec… a pak ty emoce stejně trpělivě přijmout 🙃
Skvělé, díky za příspěvek!