Psychomotorický vývoj dětí - opravdu je lezení až tak zásadní?
Možná tenký led. Snad se ale chápeme...
Když bylo dceři kolem 6 měsíců, začala se plazit. Ona měla z nově nabyté schopnosti pohybu radost, mě to ale celkem stresovalo. Pořád jsem to řešila, snažila se ji nějak motivovat na 4, protože přece co když nebude lézt?! Nějaké náznaky dělala, kdykoli se ale chtěla dát v pohyb dopředný, zvolila plazení. Pak se k mé hrůze z toho lehu začala vytahovat na kolena a do stoje. V den, kdy jí bylo přesně 9 měsíců, jsem to proto už nevydržela… a dala jí pod bodýčko gumovou kachničku. Fakt. Samozřejmě protestovala, od toho dne ale lezla jen po čtyřech a moje dušička si odfrkla. Moc dobře vím, že v tomhle hrocení lezení nejsem sama. Od laiků po odborníky, všichni zkrátka ví, že děti lézt musí, jinak…. “je-něco-blbě”. Ale co a jak moc? Pojďte se na to podívat se mnou v dnešním newsletteru.
🚼 S čím lezení souvisí
O výhodách lezení se toho traduje hodně - od posílení páteře, kyčlí, posílení ruky až po vývoj mozku, propojení hemisfér nebo i sociální schopnosti. Opravdových důkazů je ale méně. V jedné starší studii např. autoři zaznamenali rozdíly v organizaci mozku mezi zkušenými lezci proti “nováčkům” (odtud asi pramení to propojení hemisfér, i když konkrétně na to studie zaměřena nebyla). Z retrospektivní studie 20 předškoláků, z nichž 10 lezlo a 10 ne, vyplynulo, že nelezci měli horší skóre v testu zkoumajícím motoriku a vnímání těla.
Co se týče prostorové orientace, zkušenost s lezením ve studiích souvisí s některými jejími aspekty - např. tady lezci lépe předvídali pohyb předmětů. Dle mnoha dalších experimentů jsou lezci pokročilejší ve vnímání prostoru. Představte si tyto pokusy tak, že děti posadíte ke stolu, na kterém jsou dva identické boxy. Ukážete jim, že zajímavý předmět je v tom napravo. Pak je posadíte na protilehlé místo nebo otočíte stůl, takže box s hračkou je teď po jejich levé ruce. Lezci spíše sáhnou po správném, nelezci jsou stále zaseklí na představě, že je to ten vpravo - protože jeho pozici stále vztahují k sobě.
Další výzkumy ukazují, že děti s bohatší zkušeností s lezením lépe odhadnou bezpečnost povrchů v prostoru - tzn. v případě simulovaného srázu jsou opatrnější.

A podle nedávné retrospektivní studie děti, které před začátkem samostatné chůze lezly, měly v 7 letech nižší BMI, méně tělesného tuku, nižší tlak - tedy vykazovaly známky lepšího fyzického zdraví.
Jenže jsou všechny tyto nálezy pouhými asociacemi. Lze je považovat za výhody vývoje pohybu obecně, nikoli jen za příčinné důsledky lezení jako takového.
🤝 Pohyb a vývoj
Nabytí dovednosti samostatného pohybu je pro děti celkem revoluční záležitostí. Najednou nejsou tolik odkázány na ostatní, mohou si samy vybrat své cíle, vytvořit v hlavě plán k jejich dosažení a čistě jen vlastním úsilím něco získat. Právě proto se díky rozvoji pohybu nejen že posilují různé svaly, i dětský mozek se začne dynamicky měnit, vytváří nové spoje, nepotřebné odhazuje. V tomto ohledu je pohyb pro vývoj nenahraditelný.
Z výzkumů ale není až tak jasné, jestli záleží na typu pohybu, jak by se mohlo zdát.
Ve většině výše zmíněných studií nebylo nijak specifikováno, jestli do skupiny “nelezců”, se kterými byli lezci srovnáváni, patřily děti pohybující se jiným způsobem - ať už plazením, válením sudů, šoupáním na zadku - nebo jestli jsou to byli jedinci typu “kam ho dám, tam ho najdu” (případně “ječí na mě tak dlouho, dokud ho nepoponesu”). Z logiky věci je totiž mozek první skupiny také stimulován pohybem, i když neobvyklým.
Konkrétně plazení a lezení se dokonce v některých studiích považuje za stejnou kategorii. Např. ve studii, kde testovali paměť a schopnost vybavování u 9měsíčních dětí, bylo lezení definováno jako “schopnost překonat alespoň 1 metr pomocí rukou a/nebo kolen”, aniž by specifikovali, zda musí být bříško nad zemí. Takto pohybující se děti byly v testu lepší než ty nepohyblivé, platilo to ale pro lezce, stejně jako děti plazící.
Ačkoli u nás převládá názor, že je plazení nějakou slepou vývojovou uličkou, v jedné longitudinální studii (= dlouhodobé) se více než polovina dětí před lezením plazila a lezení pak zvládly lépe (i když vzorek byl jen 28 dětí). A v jednom z výše zmíněných experimentů zaměřených na prostorovou orientaci byly sice plazící děti v lokalizaci správného boxu o něco horší než lezci, jenže také měly se samostatným pohybem v průměru o více než měsíc kratší zkušenost. Těžko tedy říct, jestli ten rozdíl nebyl daný právě jen různou dobou trvání samostatného pohybu.
💈Zaslouží si lezení pozici velkého milníku?
To já soudit nebudu. Stojí ale za zmínku, že ze seznamu sledovaných vývojových milníků v USA zmizelo lezení už v roce 2022 - za kritiky dětských fyzioterapeutů. Argumentací pro to nicméně bylo, že pro důležitost lezení jako takového není zkrátka dostatek důkazů. Jeho definice i časové hranice začátku jsou nejednotné a z dostupných poznatků nevyplývá, že by všechny typicky se vyvíjející děti lezly (zdroj: emailová komunikace s konzultantkou CDC a hlavní autorkou nových guidelines, citována zde).
Další věc je, že lezení (úplně stejně jako plazení) není nějakou dovedností, na které bychom všichni do budoucna stavěli. Je to vývojová fáze, která jakmile pomine, už se k ní nevrátíme1. Existují i kultury, kde jsou děti od lezení vysloveně odrazovány - ať už kvůli hygieně či důrazu na vertikalizaci (např. Ghana). Nedává proto až takový smysl, aby bylo lezení alfou a omegou lidského vývoje.
Jak ukazuje tato studie, pohybový styl před samostatnou chůzí nesouvisel s pozdějším vývojem jazyka ani psychomotorickým vývojem dětí v jejich 5 letech. Ať už se plazily, lezly, šoupaly na zadku, dělaly něco jiného nebo rovnou chodily. Zajímavostí také je, že po zavedení kampaně “Back to Sleep” trávily díky spánku na zádech děti méně času na bříšku a tím začaly dosahovat milníků, jako je přetáčení, lezení nebo samostatný sed, o něco později. Nemělo to ale vliv na začátek samostatné chůze.
U nás ale lezení stále mezi sledovanými milníky je. Dítě by ho mělo dosáhnout do 9 měsíců věku. Mezi pediatry i dětskými fyzioterapeuty u nás v tomto panuje celkem shoda a já do toho nechci vnášet nic jiného, než další informace k dokreslení komplexního obrázku.
👉 Závěr
Vývoj motoriky v prvním roce života přímo odráží vývoj mozku dětí - proto vlastně vůbec existují nějaké “pohybové milníky”, které jako pediatři sledujeme. Většina z nich má poměrně širokou definici toho, co je ještě “normální”, v zásadě jsou ale rychlým a efektivním způsobem, jak zhodnotit neurologický vývoj všech stejně starých dětí. Lékaře u 9měsíčního kojence však nezajímá jen to, zda leze, ale i zda se pohybuje nějak jinak, sedí, reaguje na své jméno, opakuje slabiky, přendavá předměty z ruky do ruky, hraje si s prsty u nohou... Tohle všechno dohromady vytváří obrázek o vývoji.
Jedna věc je, že trvat striktně na lezení do 9 měsíců věku jako jediné správné variantě, není konzistentně podloženo výzkumy. Druhá věc ale je, že pokud vám lékař kvůli nelezení doporučí fyzioterapii, dítě z toho může jedině profitovat. Není to trest, hodnocení dítěte ani vás jako rodiče. Dětský fyzioterapeut se jen umí na pohyb dítěte podívat unikátní optikou, odhalit a často i snadnými kroky opravit pár nesrovnalostí a dítě ve vývoji posunout.
Důkazy pro důležitost symetrického pohybu v dětském vývoji jsou nesporné a v současnosti lezení mezi sledované milníky v ČR patří. Proto tímhle článkem neříkám, že nemáte dbát na rady vašeho dětského lékaře nebo fyzioterapeuta (‼️). Dnešním newsletterem jsem chtěla jen vzkázat všem rodičům, kteří po bytě lezou po čtyřech ve snaze motivovat svého kojence k nápodobě, pomocí šátků a plen se mu snaží zvednout bříško nad podlahu a večer se hroutí, že to stejně nikam nevede… že to pravděpodobně tolik hrotit nemusíte. Promluvte si s pediatrem, jak se mu jeví celkový vývoj dítěte a od dětského fyzioterapeuta si nechte poradit nějaké cviky. Jen se zkuste odprostit od těch pocitů viny a beznaděje, že pokud dítě nebude v 9 měsících lézt, poznamená ho to na celý život. To totiž opravdu nedokazuje jediná studie.
Děkuji vám za přečtení❣️
Pokud vám článek přišel hodnotný, můžete mě a tuhle mravenčí práci mnoha způsoby podpořit. Také pomůže kliknutí na odběr, sdílení newsletteru nebo komentáře pod článkem. Těším se zase na příště! 👋
Andrea
jak si uvědomím vždy, když mají děti v hodině cvičení, kam s dcerou chodíme, přeplazit část tělocvičny jako hadi. Zatímco v jejích 8 měsících by byla na druhé straně dřív, než bych se otočila, teď se tam všechny dětí plácají trochu jak vyvržení delfínci. A to můžeme být všichni rádi, že to nechtějí předvést na rodičích… 🐋
Skvělý článek! Škoda, že jsem něco takového nečetla před dvěma lety. Syn nakonec začal lézt až ve chvíli, kdy byl nemocný s horečkami a zjistil, že lezení mu vlastě bere mnohem míň energie než plazení. Předtím jsme samozřejmě zkoušeli všechno možné a mu to bylo úplně jedno.
Díky za článek! Zrovna je to pro mě aktuální, jsem docela nervózní z toho, kdy začne dcera lézt, hlavně aby se neplazila, protože jsem měla od různých fyzioterapeutů pocit, že to by byl konec světa. Je dobré vědět, že to možná nebude zas taková tragédie :)