Výchovné praktiky - co o jednotlivých postupech říkají výzkumy?
Vysvětlování, počítání do tří, posílání na "hanbu" nebo fyzické tresty - možností je mnoho.
Občas se s dětmi krásně domluvíme. O něco je hezky požádáme, dítě to ihned udělá a my ze sebe máme takový ten skvělý pocit a v duchu si pogratulujeme. Co když ale neposlechne? Nebo schválně udělá přesný opak? Když přijde na výchovná opatření, mám takový dojem, že tu máme jen dva hlasité tábory - domlouvání vs. výchovných pár facek. Ve skutečnosti ale existuje mnoho studiemi ověřených rodičovských praktik a postupů.
👶Výzkum vs. VAŠE dítě
V dnešním díle se budeme bavit o výchovných strategiích, jejichž účinnost byla prokázána výzkumem. Existují různé rodičovské programy, které jsou podložené různě kvalitními důkazy. Probíhají nejčastěji jako skupinové lekce nebo videolekce a mají za cíl zlepšít chování malých dětí (cca 2-12 let). Mají různé názvy, důležité ale je, že je vždy jejich součástí edukace rodičů ve vývoji dětí, budování pozitivních vztahů s nimi a používání konkrétních výchovných opatření. Podle Cochrane přehledu, který dostupné (randomizované) studie shrnuje, problémy s chováním dětí obecně tyto pogramy skutečně zlepšují a zároveň snižují úzkost, stres a známky deprese rodičů.
V tomto článku si ale vůbec nekladu za cíl konkrétní programy nějak předat. Jednak je jich mnoho a jednak se k tomu ani necítím kompetentní. Spíš chci využít dostupných výzkumů k identifikaci těch nejčastějších a funkčních výchovných praktik a nechat na vás, jestli a jak je budete implementovat1.
🗣 Domluva a vysvětlování
Ačkoli se mnozí domnívají, že dětem není třeba nic vysvětlovat, je tento přístup základem laskavého a vřelého vztahu rodič-dítě a ten zas prevencí problematického chování u dětí.
Vzít v potaz perspektivu dítěte, snažit se mu vysvětlit naše stanovisko, uznávat jeho emoce a nesklouzávat hned do křiku je maximálně žádoucí. Máme například studie naznačující, že tzv. emoční coaching (kdy rodiče laskavě a citlivě reagují na emoční distres dětí a učí je emoce pojmenovat a zvládat) někdy dokonce vede ke srovnatelným výsledkům jako výchovná opatření zaměřená na chování - ovšem má to jeden háček. Nejlépe fungoval na děti od cca 8 let a výše. Potenciálně si u těch mladších můžete i zavařit, kdy skrze laskavou pozornost, kterou jim při projevu velkých emocí věnujete, neúmyslně to nežádoucí chování posilujete (hlavně pokud nevěnujete dostatek pozornosti i pozitivním projevům).
Pravdou je, že domluva a vysvětlování samotné některým rodičům skvěle fungují, jiným ale ne. I výzkumy naznačují, že neplatí na všechny děti a všechny typy chování. Například v této studii fungovalo nabízení alternativ a vysvětlování na odmlouvání a “kňourání”, ale ne na výraznější projevy vzdoru, např. bouchání - tam to mělo opačný efekt.
🫵 Nefyzické tresty
Time-out (pauza)
V našich končinách se tomuto postupu říká “jít na hanbu”, což je velmi nešťastná volba slov s jasně negativním podtextem. Hanbu v dětech opravdu vyvolávat nechceme (říkejte tomu úplně jakkoli jinak, hlavně ne hanba). Jde o to, že po nežádoucím chování rodič pošle dítě po nějakou dobu (věku uměrnou - cca 1 min/1 rok věku, maximálně ale 5 min) stranou - např. sednout si do křesla / do pokoje / na svou židličku. Může to být pár vteřin, jasně se tím ale přeruší aktivita, která k nežádoucímu chování vedla. Mnohé výzkumy za několik desítek let ukazují, že v eliminaci problematického chování u dětí ve věku cca 2-7 let pauzy fungují (například na projevy agrese mezi sourozenci, neposlušnost, ničení věcí u ADHD dětí a další). Navíc poskytují drahocenný čas i rodiči - uklidnit svůj vztek, urovnat si myšlenky, utěšit třeba sourozence, kterému bylo ublíženo a dále řešit situaci více s klidem (a tolik potřebnou empatií právě k agresorovi). Popravdě jsou právě proto pauzy vhodným nástrojem i pro řešení partnerských konfliktů.
Pauzy jsou ale v poslední době kontroverzním nástrojem a mají i velké odpůrce. Podle nich jde vždy o formu odnětí rodičovské lásky (což je skutečně nežádoucí, viz dále) a mohou proto dítěti působit trauma. Dostupné studie (z nich některé randomizované) však nenašly žádné negativní dopady na emoční vývoj dětí, pozdější výskyt depresí a úzkostínebo vztahovou vazbu dětí - jde proto o nepodložené obavy2.
Počítání do tří
Další postup, který má v insta-rodičovské bublině trochu pošpiněné jméno (ačkoli podcast “Počítám do 3” mám také ráda 🙂). V anglicky mluvících zemích nicméně přímo existuje program “1-2-3 Magic” se slušnou základnou vědeckých důkazů. Klíčovými prvky programu jsou: (i) přijetí faktu, že děti nereagují na logické argumenty, (ii) modelování emoční seberegulace, (iii) jasné nastavení očekávání, (iv) konzistentní počítání 1-2-3 jako varování, (v) konzistentní používání pauz nebo jiné alternativy mírného trestu (např. odebrání privilegií) jako důsledek pokračování nežádoucího chování, (vi) podpora žádoucího chování a (vii) posílení vztahu mezi rodičem a dítětem. V novější modifikaci je kladen důraz i na emoční coaching. Jak tedy vidíte, není to zdaleka jen o tom počítání. Dle studie z roku 2003, která hodnotila účinek programu 1-2-3 Magic ve 222 rodinách, se našel pozitivní efekt na chování dětí i úroveň stresu rodičů. Dle dalších důkazů jsou funkční obě zmíněné varianty programu srovnatelně a jejich efekt přetrval dokonce i po 2 letech (což mě zaujalo hlavně proto, že část rodičů jen sledovala výuková videa).
Ignorování
Záměrná ignorace chování, které “se nám nelíbí”, je součástí mnoha rodičovských programů i postupů doporučovanýchpro učitele. Konkrétně jde o nevěnování pozornosti problémovému chování s cílem jeho výskyt do budoucna snížit. Mělo by se použít bezprostředně v návaznosti na nežádoucí chování a tam, kde je pozorností projev naopak posilován (například vyrušování ve třídě). Osobně jsem si to přeložila jako “otravné” chování (a reálně používám asi jen na repetitivní otázky typu “už tam budem??”).
Pozor ale na trestání nějakých prohřešků dítěte ignorací a mlčením. To už smrdí tím odnětím rodičovské lásky - které je skutečně spojeno s řadou negativních dopadů, včetně zhoršené psychické pohody nebo snížené tendence k prosociálnímu chování. Už malé děti se jej navíc “učí” a následně samy používají ve vztazích s vrstevníky.
Důsledky
Přirozené a logické důsledky nejsou vysloveně trestem nebo výchovným opatřením. Nejde v nich o to dítěti za nežádoucí chování znepříjemnit život - jde o logické nebo přirozené vyústění (rozbilo hračku → nemá hračku, kvůli delšímu hraní nezbyl čas na čtení více než 1 pohádky před spaním apod.). Mají 2 pozitiva: nevyžadují od nás žádnou velkou aktivitu, stačí se jen udržet a dítě z výsledné nepříjemné situace nezachránit. A navíc fungují. Meta-analýza z roku 2019, která se podívala na 26 různých rodičovských technik, shledala nejfunkčnějšími v redukci nežádoucího chování dětí 3 - pozitivní posilování, pochvaly a právě přirozené důsledky (o pochvalách se můžete dočíst v jednom z předchozích newsletterů).
✋🤬 Fyzické tresty
Fyzické tresty byly a do značné míry stále jsou považovány za “normální” výchovný postup. Desetiletí vědeckých výzkumů konzistentně spojují fyzické tresty s negativními dopady na děti, přesto s nimi ale většina českých rodičů nemá problém (dle šetření z roku 2018 přes 60 % (‼️)).
Jak už jsem (snad v každém dílu) zmínila, prokázání vztahu mezi dvěma jevy není bez randomizovaných studií snadné. Tady už ale máme dostatek důkazů, které na kauzalitu přesvědčivě ukazují. Fyzické tresty souvisí s problémy s chováním v přímé úměře a tato souvislost je konzistentní napříč studiemi, statisticky významná a středně silná. Problematické chování používání fyzických trestů následuje (tedy ne, i když je podle rodičů důvodem k fyzickým trestům, ve skutečnosti ho zhorší) a proto jej prakticky ve všech věkových skupinách fyzické tresty předpovídají.
Děti fyzicky trestané mají do budoucna i vyšší rizika problémů s duševním zdravím, navazováním zdravých vztahů, nastavením stresové odpovědi, a mají také horší vztahy s rodiči nebo kognitivní schopnosti. I v případě bezpečné vazby mezi rodičem a dítětem lze negativní dopad fyzických trestů pozorovat. A dle studie z letošního roku, která zahrnula přes 3 tis. dětí, se fyzické tresty pojí s negativními dopady na kognitivní, sociálně-emoční a motorický vývoj dětí. Dle další ovlivňují přímo vývoj mozku dětí a mění jeho struktury.
V dalším pátrání po příčinném vztahu se nejblíže dostaneme při položení opačné otázky - má snížení fyzických trestů pozitivní efekt? Odpověď je ano (a právě k tomu slouží ty desítky rodičovských programů, které mě k dnešnímu článku inspirovaly). Mnohé randomizované studie zjistily, že pozitivní dopady dané intervence byly z velké části zprostředkovány právě snížením používání fyzických trestů.
Proto se nenechme zmýlit klasickými tvrzeními typu “mě taky rodiče mlátili, alespoň jsem věděl, jak se mám chovat a jsem díky tomu lepší člověk”. Nejenže z dlouhodobého hlediska vedou k přesnému opaku, i efekt na tu krátkodobou poslušnost byl zpochybněn.
Výprask je prostě jen sociálně přijímanou formou násilí na dětech a nic výchovného na něm není.
🤝Jiný pohled
Osobně k výchově obecně zaujímám trochu jiný postoj. Nesnažím se vystupovat z pozice moci, ale spíše se zamyslet, jakou potřebu mi dcera svým chováním (neobratně) komunikuje. Ideálně společně pak hledáme způsoby, jak naplnit nejen její, ale i mé potřeby.
K mému překvapení existuje i výzkumy podpořený program zvaný Společné hledání řešení (Collaborative Problem Solving, CPS), ve kterém jde přesně o tohle3. Stejně jako ty výše zmíněné má výzkumy prokázané pozitivní dopady na chování dětí i hladiny stresu rodičů, navíc zvyšuje empatii. Díky tomu je program účinný i na ty obzvláště vzdorovité děti.
👉 Závěr
Jak vidíte, data nám naznačují, že funguje řada celkem různých postupů. Autoritářský styl výchovy a vystupování z pozice moci je nejméně šťastnou volbou, i to je ale běžně potřeba (hlavně když je ohroženo něčí bezpečí a zdraví). Pokud bych ale měla závěry studií maximálně zobecnit, bylo by to: buďte konzistentní a pevní, ale zároveň empatičtí a laskaví, a rozhodně děti nebijte.
Jestli máte pocit, že si se svým dítětem nevíte rady, domluva a nabízení možností vám nefunguje, jste zoufalí a jako jedinou alternativu vidíte fyzický trest, určitě stojí za to některý z těchto programů vyzkoušet. Jinak si ale klidně hledejte nějakou vlastní cestu.
Dnes “frčí” hodně různých rodičovských stylů a (ne)výchov, pravdou ale je, že se nemusíte zařadit do nějaké kategorie. Můžete klidně kombinovat prvky různých stylů a vytvořit si to, co vám ve vaší specifické situaci a na vaše specifické děti funguje nejlépe. A hlavně díky tomu vytvořit něco, co jste schopni dělat konzistentně.
💪 Tipy na závěr:
Co pomůže:
nastavit svá očekávání adekvátně ke stupni vývoje dítěte
tato očekávání dítěti srozumitelně komunikovat
naučit zvládat své vlastní emoce, hlavně hněv
nejdříve poznat a uznávat podkladové emoce dítěte (spíše než hned reagovat na chování)
všímat si i těch pozitivních projevů chování
Pokud se vám zalíbil zmíněný kolaborativní styl, hodně z něj vychází kniha How to Talk so Little Kids Will Listen: A Survival Guide to Life with Children Ages 2-7. Sama o sobě již má několik studií prokazujícíh účinnost na zlepšení chování, ale i duševní zdraví dětí.
A taky nezapomeňte, že je to všechno jen období, jakkoli aktuálně náročné.
P.S. Přesně ten den, kdy jsem tenhle článek dopsala a chyběly už jen finální úpravy, předvedla dcera epický, zatím asi největší, hysterák v nákupáku. Připomenutí, že prokazatelně to nejlepší, co můžu udělat, je být pevná, ale laskavá, mi pomohlo zůstat v klidu a navíc to totálně odstínilo ty pohledy kolemjdoucích. 10/10 👍
Děkuji vám za přečtení!
Pokud vám článek přišel hodnotný, můžete mě mnoha způsoby podpořit, odebírat a sdílet tento newsletter. Vítám i zpětnou vazbu. A těším se na příště!
Za zmínku stojí, že mnoho těch programů bylo původně cíleno na děti ohrožené nějakou formu násilí - ze znevýhodněných rodin, s neurovývojovou poruchou apod. Součástí každého programu je edukace rodičů o vývoji dětí a o tom, co je od nich realistické očekávat, o důležitosti kvalitních vztahů nebo o zvládání vlastních emocí. Jednotlivá výchovná opatření, která se v nich rodiče také učí používat, mají nahradit právě ty škodlivé praktiky (a ať je nahradí čímkoli, vždy na tom díky tomu budou děti lépe).
Koneckonců, jak jsem psala i v díle o attachementu, krátká odloučení od rodiče jsou ve skutečnosti nedílnou součástí bezpečné vazby. Samozřejmě ale záleží na kontextu a provedení. Pauza by neměla být trestem v podobě odepření lásky rodiče, má jít o pauzu od zábavy.
Konkrétně program CPS stojí na těchto principech: (1) náročné chování je způsobeno jednak nějakým spouštěčem, ale jednak i nedostatkem dovedností dítěte, (2) důraz je kladen na trénink těchto dovedností, (3) dítě je zapojeno do hledání řešení problémů a může bezpečně sdílet své obavy a pocity a (4) dospělý si volí jednu ze 3 možnosti reakce (plán A - řešení z pozice autority, B - společné hledání řešení nebo C - ústup, třeba i jen dočasný ke zklidnění situace).