Bezpečné léto: proč se musíme bavit o tonutí
Protože se děje. Protože vypadá jinak, než si myslíte. Protože mu lze předcházet.
V úvodu minulého newsletteru o plastech jsem zmínila, že jsou věci, kterých se bojím daleko víc něž většina z vás (a upřímně i mnohem víc než těch plastů). Tonutí bylo mezi nimi. Reálně jde u nás o jednu z nejčastějších nehodových příčin úmrtí dětí do 5 let. V USA, kde má téměř každá rodina u domu bazén, je to ale absolutně nejčastější příčina smrti dětí ve věku 1-4 roky a počty dokonce rostou. Více malých dětí se tam utopí než zemře na vrozené vady, nádory a leukémie nebo při autonehodách. Zároveň kolem tonutí koluje spoustu polopravd a mnozí o něm máme úplně zkreslené představy. Měli bychom se o něm proto otevřeně bavit a informovat. I když nás všechny z té představy mrazí.
🫣 Jak důležité je to téma
Utonutí je sice obecně vzato vzácnou událostí, obzvlášť rodiče malých dětí by si jeho rizika ale měli být vědomi. Podle reportu WHO je právě u nich výskyt nejvyšší a česká data tuto skutečnost potvrzují:
Jde u nás o jednotky případů, ano. Jenže úmrtí dětí je tak vzácné, že i tyto jednotlivé případy dělají z tonutí jednu z hlavních příčin. Navíc do této statistiky nejsou započteny děti, které se na místě zresuscitují, ale pro značné poškození mozku podlehnou následkům v nemocnici nebo žijí s trvalými následky. A hlavně, jde o naprosto preventabilní událost.
Před 6 lety jsem měla stáž na dětském ARU v Motole. První den na hlášení jsem poslouchala a převážně se snažila jen zorientovat a nepřekážet. Potom ale tehdejší primář řekl něco jako “a také jsme přijali první letošní tonutí, 2letý chlapec nalezen po neznámo jak dlouhé době v rybníce, po zajištění funkcí zahájeno chlazení, nyní stabilní, ale těžko cokoli předvídat”. Měla jsem z toho divný pocit, protože zmínil mně povědomé příjmení i oblast… a o chvíli později mi psal kamarád z dětství, že jde o jeho syna. S maminkou chodíval jeden den v týdnu do práce u zvířat, měl tam o zábavu postaráno a dospělých tam bylo také dost. Toho dne ale v nestřežený okamžik sám došel k nedalekému rybníku, na břehu si sundal botičky a ponožky a šel se cachtat.
Tenhle příběh je typický v tom, že stačí klidně jen chvilka nepozornosti. Sekunda, během které dítě zmizí z dohledu a jde do vody, protože ho to zrovna napadlo (a nemá vštípeno, že se musí předem zeptat). Falešný pocit bezpečí z přítomnosti mnoha dospělých bývá spíše rizikovým faktorem.
Také k tonutí ale může dojít klidně na dosah ruky od vás - protože jej neumíme včas rozpoznat.
🛟 Tonutí nevypadá jako tonutí
Pokud nevíte, na co se zaměřit, snadno ho přehlédnete. To ukazuje i studie popisující reálných 52 případů tonutí zaznamenaných na videu. V drtivé většině byli ve vodě nebo na břehu lidé a ničeho si nevšimli, i když byli někteří cca metr daleko. Ve 13 případech se někdo přímo na tonoucího díval, aniž by jakkoli reagoval. A dle mrazivé analýzy okolností utonutí 496 dětí do 14 let, byl v 90 % dospělý nablízku.
Oproti mávání, cákání a křiku, na které jsme zvyklí z televize, vypadá totiž tonutí v reálném životě úplně jinak. Je děsivě tiché a překvapivě rychlé.
😱 Volat o pomoc je totiž u tonoucích fyzicky nemožné.
Pokud se skutečně topí, nemají dost vzduchu, aby jakýkoli zvuk vydali. Stejně tak jejich tělo dělá úplně mimovolní pohyby, aby se ústa co nejdéle udržela nad hladinou. Nemají prostor “přestat se chvíli topit”, aby na vás mohli zamávat a zavolat. Jejich reakce a pohyby jsou instinktivní, nenaučené - proto ale rozpoznatelné dobře vyškolenými záchranáři nebo i laiky.
Tzv. "Instinktivní reakce na tonutí", popsaná už v r. 1974 ❗️, je dodnes nejčastěji přijímaným obrazem reálného tonutí. Má tyto znaky:
Zakloněná hlava, ústa a nos souběžně s hladinou, tělo natočené ke břehu. Často pozorovatele zarazí i mokré vlasy v obličeji, které si tonoucí není schopen dát z obličeje pryč.
Ruce se pohybují těsně pod hladinou a tonoucí se nataženýma rukama jakoby “odtlačuje” od vodní hladiny, případně dělá ve vodě šplhavý pohyb po imaginárním žebříku.
Tonoucí osoba se nejdřív opakovaně vynořuje a zase ponořuje pod hladinu, klidně jen o centimetry.
Po cca 30-90 (a u dětí < 4 roky spíš po 20-30 ❗️) vteřinách už se ale nevynoří.
Jak tonutí vypadá: 1-čelem ke břehu, 2-ústa v úrovni hladiny, 3-zakloněná hlava, 4-tělo je ve vodě vertikálně, 5-pohyby šplhání po žebříku. Zdroj zde.
🏊 Jsou plavecké kurzy řešením?
Vzhledem k tomu, jak vzácné utonutí u dětí je, většinou se efekt nějakého preventivního opatření zkoumá pomocí tzv. studií případů a kontrol (stejné studie vedly i k odhalení souvislosti mezi SIDS a spánkem na bříšku). Ohledně role plaveckých lekcí máme k dispozici takovou studii z r. 2009. Ukázala, že ve skupině utonulých mělo významně méně dětí lekce plavání vs. ve skupině kontrol. Má to ale háček. Jelikož byl vzorek malý, intervaly, ve kterých se vypočítané snížení rizika pohybuje, jsou hrozně široké a výsledky tedy značně nepřesné (např. ve skupině 1-4 roky uvádí autoři snížení o 88 %, jenže v intervalu 3-99 %1). Výsledky naznačují benefit lekcí, hlavně u mladších dětí, ale nic moc přesnějšího si z nich vzít nemůžeme.
Jak zas ukazuje tato studie, lekce plavání mají bohužel i jedno velké úskalí - nepodloženou důvěru rodičů ve schopnosti potomků. Děti v ní podstoupili 8měsíční kurzy plavání a rodiče v jejich průběhu opakovaně odpovídali na otázky ohledně bezpečnosti. S časem častěji uváděli, že jsou jejich 2-5leté děti schopné odhadnout své plavecké schopnosti, vědí, že se mají držet dál od bazénu, pokud jsou bez dozoru nebo že už ve vodě nepotřebují tak přísný dozor (❗️).
Nic takového se ale v kurzech obvykle neučí. Lekce plavání pro děti bývají zaměřené na postupné seznámení s vodou, s pohybem v ní, aby do ní uměly vydechovat, nebály se namočit si obličej nebo se potopit. Problém je, že dospělí plavecké schopnosti své i svých dětí nebezpečně přeceňují. Většina například v této studii označila sebe i své dítě za “dobré až velmi dobré plavce”, pak odhadli, že by uplavali méně než 25 m a pak přiznali, že tolik reálně na otevřené vodě ještě nikdy neuplavali… 🤦🏻♀️
Máme přitom k dispozici jednu randomizovanou studii, podle které mohou lekce zaměřené právě na bezpečnost tyto dovednosti u malých dětí zlepšit (průměrný věk byl necelé 3 roky). Že se to pak promítne do snížení rizika utonutí v přirozených podmínkách je možné, ale spíše ve smyslu “můžeme v to doufat”. Rozhodně na to nelze spoléhat. V reálu může nastat řada situací, které i zkušené a připravené plavce vykolejí, natož malé děti - nečekaný pád, proud, únava, křeč, dětská hra, která se vymkne a další. Navíc pád do vody v oblečení nebo do studené vody všechny snahy o plavání významně ztěžují. Je ale možné, že vám dítě nějakou svou základní připraveností koupí drahocenné vteřiny navíc, během kterých můžete zasáhnout.
👆Poznámka č.1: kurzy pro kojence
AAP, Česká pediatrická společnost (ČPS) i mnohé další společnosti již vydaly prohlášení týkající se plavání dětí pod 1 rok. Ve zkratce od nich nijak nezrazují, poněkud ale uklidňují všeobecné nadšení pro kojenecké plavání, které je spíše současným trendem než jakkoli podloženým benefitem pro děti. Děti pod 1 rok totiž nejsou schopné naučit se plavat a neexistují žádná data pro tvrzení, že by kojenecké kurzy plavání snižovaly riziko utonutí. ČPS ještě varuje před opakovaným vystavováním produktům chlóru, které mohou podpořit projevy alergií, ekzémů a astmatu. Pobyt ve vodě obecně může na druhou stranu podpořit psychomotorický vývoj nebo balanc dětí. Pokud se to tedy miminku i vám líbí a kurz navštěvovat chcete, směle do toho. Jen si nemyslete, že byste v opačném případě o něco přicházeli2.
✌️Poznámka č. 2: sekundární tonutí
Na sociálních sítích nebo v některých článcích se čas od času objeví strašení tzv. “sekundárním” nebo také “suchým utonutím”. Má jít o jakousi opožděnou reakci organismu na vdechnutí malého množství vody, kdy se dítě ve vodě trochu zakucká a dále je zcela v pořádku. Přesto po několika hodinách náhle zemře (třeba ve spánku). Z očividných důvodů jde o paniku vyvolávající příběh, nejedná se ale o reálnou diagnózu a popravdě ani reálnou hrozbu. I když nějaké následky “skoro-tonutí” se výjimečně objevit mohou, jsou takového charakteru, že si toho všimnete (úporný kašel, dušnost, zrychlený dech, promodralá barva, zvláštní únava, změna vědomí, zvracení) a lékařskou pomoc včas vyhledáte.
👉 Závěr
Víte dobře, že se normálně snažím v rodičích strachy a úzkosti spíše uklidňovat, ne je vyvolávat. Mantra pro nás všechny: podle dat bude naprosto drtivá většina dětí při letních radovánkách úplně v pořádku. Přijde mi ale důležité znát reálná fakta kolem topení a pochopit, v čem se rizika vody skrývají. Data k určení spolehlivé prevence utonutí dětí prostě nemáme. Pokud jsou u vody3, musí být zkrátka pod přísným dohledem a to nepřetržitě. I když už umí plavat, i když mají jakoukoli plaveckou pomůcku, i když tam není hluboko nebo i když se chcete jen rychle na něco podívat na telefonu… prostě vždycky.
Ve skutečnosti totiž není zas tak nepravděpodobné, že pokud má dítě přístup k vodě, budete ho odněkud muset lovit. A pak všechno záleží hlavně na tom, jak rychle ho vylovíte. Pomůcky jako vesty, ale i ty kurzy s bezpečnostními prvky, vám mají koupit drahocenné vteřiny až minuty navíc, abyste to stihli včas.
Nicméně, i přes hrozivý příběh to s chlapečkem, se kterým jsem se potkala na dětském ARO, dopadlo dobře. Trvalo to, ale když se probral, k úlevě všech neměl známky poškození mozku. Trápily ho následky dlouhodobé intubace a doteď má částečně ochrnuté hlasivky, jinak je to ale zdravý kluk 🙏.
💪 Praktické tipy na závěr
S kojenci byste měli mít ve vodě kontakt nepřetržitě a batolata i předškoláky mít na dosah ruky. Starší pak pod velmi důsledným dohledem. Pokud je na místě více dospělých, jeden by měl být vždy určen jako “hlavní” hlídač (a po 20-30 min by ho měl ideálně někdo vystřídat, protože je to mentálně celkem náročné).
Pokud máte bazén doma, měl by být oplocený ze všech 4 stran nebo krytý s možností uzamčení (právě kampaně za oplocení bazénů v Austrálii pomohly počty utopených dětí snížit).
Nastavte kolem vody pravidla podobně, jako to děláte při jízdě autem nebo přecházení silnice: kolem bazénu se nesmí běhat, děti se v jeho blízkosti nesmí postrkovat, do jakékoli vody vstupují vždy až se souhlasem rodiče/dospělého (že se vás musí dítě před vstupem do vody zeptat vštěpujte od chvíle, kdy vám rozumí).
Bezpečnostní prvky, které by měly být zahrnuty v kurzech zaměřených na prevenci tonutí: jak se dostat při pádu / skoku do vody nad hladinu, splývat tam na zádech, ev. u starších doplavat pár temp ke břehu nebo kraji bazénu. V USA se v takových kurzech nacvičuje i “pád” do vody v oblečení.
Naučte se rozpoznat Instinktivní reakci na tonutí (výše). Pokud někoho uvidíte “šlapat vodu” se zakloněnou vodou, zeptejte se jestli je v pohodě. Pokud vám okamžitě neodpoví, v pohodě není. Stejně tak jsou děti hrající si ve vodě obvykle hlasité - ticho by vás mělo vždy zarazit.
Neskákejte ale bezhlavě za ním a už vůbec ne tam, kde to neznáte. Není zas tak výjimečné, že se utopí právě zachránce. Zalarmujte plavčíky, zkuste mu něco podat ze břehu a pokud musíte, jděte do vody opatrně s nějakou pomůckou, kterou tonoucímu podáte - jinak stáhne pod vodu vás (jeho pohyby jsou instinktivní).
Plavecké pomůcky mohou dětem pobyt ve vodě usnadnit, žádná ale není navržena tak, že by se s ní nešlo utopit 🛟. Odborníci nicméně nejvíce doporučují pro neplavce záchranné vesty s límcem, které mají i zapínání mezi nohama. Límec musí končit pod ušima.
Běžte na kurz resuscitace dětí, ideálně osobně, abyste si to mohli i vyzkoušet.
Děkuji vám za přečtení!
Pokud vám článek přišel hodnotný, můžete mě a mou práci mnoha způsoby podpořit. Také pomůže kliknutí na odběr, sdílení newsletteru nebo komentáře pod článkem. Těším se zase na příště a užijte si nejen bezpečné, ale i radostné léto!
Představte si to tak, že číslo 88 % je nějaký vypočtený odhad. Prostřednictvím intervalů kolem tohoto čísla autoři říkají: “netvrdíme, že je to námi vypočítané číslo určitě přesné, reálné číslo se ale skoro určitě pohybuje v tomto rozmezí”. Čím užší rozmezí je, tím přesnější a pro nás spolehlivější je ten vypočítaný výsledek... takže v tomto případě vůbec. Mimochodem, u starších dětí interval zahrnoval i možné zvýšení rizika s lekcemi.
Rovněž ČPS důrazně varuje před tzv. “létáním miminek”, které se někde provádí v rámci kurzů plavání (a radši si ani nehledejte, jak to vypadá, protože to je úplně příšerné a vůbec nechápu, že to někoho napadlo s dětmi vůbec dělat, natož to ostatní učit 🫣).
Jakákoli voda může být riziková, hlavně pro menší děti. Ty se mohou utopit v záchodě, fontáně, dětském bazénku... A ve skupině dětí ≤ 1 rok je nejčastějším místem utonutí domácí vana.