Definuje schopnost odolat bonbonu budoucí úspěch dětí?
Slavný (a přeceňovaný) Marshmallow test a jeho nedostatky
O Marshmallow testu jsem dělala před časem jen krátký příspěvek na instagram. Mnoho z vás ale od té doby vyjádřilo zájem o porozumění vědeckým studiím a zrovna na tomto proslaveném experimentu jde ukázat, že faktory na pozadí někdy můžou za … úplně všechno. Proto vás dnes čeká článek nejen o Marshmallow testu samotném, ale hlavně o tom, jaké zásadní chyby v jeho metodice dlouho unikaly pozornosti.
Marshmallow test je jedním z nejslavnějších psychologických experimentů vůbec. Jeho bombastické výsledky znají rodiče i odborníci po celém světě. Umění vydržet a odolat odměně je od publikování jeho závěrů považováno za základní dovednost a předpoklad budoucího úspěchu. Podobně jako vězeňsnký experiment je ale i tento experiment ze Stanfordské univerzity moderní vědou kritizován pro řadu nedostatků a nekonzistenci při snahách o replikaci výsledků. Podívejte se tedy se mnou, jak experiment probíhal, kde jsou jeho největší mezery a co nám říkají novější výzkumy.
🫣🍬 Původní Marshmallow test
Marshmallow Test ve skutečnosti nebyl jen jeden, označuje se tak celá série experimentů a publikovaných studií, které provedl na přelomu 60. a 70. let 20. století psycholog Walter Mischel se svým týmem.
Probíhalo to asi takhle: jednotlivé děti ve věku průměrně 4,5 let byly posazeny v místnosti a přímo před sebou měly na talíři 1 bonbon marshmallow1. Experimentátor jim pak dal dvě možnosti:
sníst bonbon okamžitě
nebo počkat o samotě, než se vrátí. Za toto čekání je ale čeká odměna - další marshmallow bonbon.
Cílem testu bylo změřit schopnost dětí odložit uspokojení (a tím jejich sebekontrolu) a zjistit, jakými prostředky toho děti dosáhly. Už ve své době byl velmi populární, záběry z něj jsou poměrně úsměvné - roztomilí předškoláci zažívají viditelné utrpení, když se ze všech sil snaží (často marně) odolat nadýchanému bonbonu.
Někteří jedinci si čekání důmyslně zkrátili zpíváním, hraním divadla, jiní si zakrývali oči. Jednomu se dokonce nějak podařilo usnout. Samozřejmě, část dětí ale snědla bonbon hned. Průměrně to vydrželi 5,7 minut.
K oblíbenosti testu přispělo určitě i to, že si urputný vnitřní boj dětí umíme všichni dobře představit. Často býváme v situaci, kdy si musíme vybrat mezi okamžitým dobrým pocitem nebo ještě lepším pocitem v budoucnosti - ať už jde o odepření si sladkosti, trénink nebo rozhodnutí jít dřív spát místo koukání na Netflix. Co však tento experiment i Waltera Mischela katapultovalo na kulturní fenomén a hosta debat v hlavním vysílacím čase, mělo teprve přijít.
👔 Význam sebekontroly: proč se experiment tak proslavil
I když původně experiment nebyl koncipován jako dlouhodobá studie, Walter Mischel si po čase řekl, že by bylo zajímavé děti po letech dohledat a zjistit, jak si vedou2. Všechny se nicméně dohledat nepovedlo a tak nebyly dlouhodobé výsledky kompletní. SAT skóre, což je výstupní test ze střední školy sloužící i jako přijímací test na vysokou, získali autoři jen od 94 dětí, tedy necelé pětiny.
Každopádně byly výsledné korelace naprosto neuvěřitelné. Jedinci, kteří v předškolním věku prokázali lepší schopnost odložení odměny, vykazovali v pozdějším životě vyšší úspěšnost na úplně všech myslitelných polích. Dosahovali lepších studijních výsledků (s SAT skóre vyšším o neuvěřitelných 200b), vyšší úrovně sebevědomí, měli lepší sociální dovednosti, vyšší platy, méně depresí i závislostí, větší emoční odolnost. Také měli nižší BMI (což je asi nejméně překvapivý výsledek, když si uměli sladké odepřít už ve 4 letech🤭).
Tato zjištění způsobila naprostý poprask. Možná proto, že hrála na notu klasického “Amerického snu” - každý přece může uspět, když dostatečně chce a umí prokázat dost sebeovládání, vytrvalosti, houževnatosti.
Rodiče i instituce proto začali děti od útlého věku těmto schopnostem učit, marshmallow test byl najednou běžným nástrojem některých výběrových škol. Pro vládní přestavitele se stalo pilování sebekontroly všelékem na nerovné možnosti dětí dané jejich původem. O tom, jak správně odolat pokušení, existuje i epizoda Sesame Street, na které se Walter Mischel podílel.
Marsmallow test nabídl celkem snadnou odpověď na léta zkoumanou otázku - co určuje, že jsou někteří v životě úspěšnější než jiní? Složitý koncept redukoval na snadno aplikovatelnou, až biblickou poučku: odolej pokušení a budeš se mít dobře. Prokázání sebeovládání ve 4 letech dítěte podle něj určuje vlastně celý zbytek jeho života. V jedné talk show zaznělo (i když ve vtipu), že když teď máme k dispozici Marshmallow test, nejsou potřeba SAT testy - děti, které vydrží nejdéle, budou prostě automaticky předpřijaté na nejprestižnější Ivy League univerzity.
Jak už to ale bývá, tahle sympaticky triviální řešení komplexních problémů mívají háček. Lidská povaha je složitá a snažit se o podobné generalizace zákonitě znamená, že z řešení uniknou nuance, souvislosti a situace, kdy jednoduché poučky zkrátka neplatí.
🤓 Kritika původního Marshmallow testu
Teď se dostáváme k tomu, jak vlastně máte hodnotit kvalitu vědecké studie. Vždy se musíte podívat na základní parametry v metodice. Více jsem se tomu věnovala v tomhle přehledu o tom, proč jsou některé studie věrohodnější než jiné nebo které části vědecké studie jsou skutečně objektivní - tady tedy ve zkratce.
Ale nebojte, když říkám, že se máte zaměřit na metodiku, neznamená to, že musíte rozumět statistickým metodám, které autoři k vyhodnocení výsledků použijí. Stačí si klást celkem jednoduché (ale kritické) otázky o tom, jak je studie postavena:
Jak probíhal výběr subjektů?
Je výsledek zobecnitelný na celou populaci?
Probíhal experiment v prostředí, které reálným situacím odpovídá?
Zohlednili autoři faktory na pozadí (tzn. hlavní rozdíly mezi subjekty), jako je např. socioekonomické zázemí, vzdělání a další?
Nemůže za pozorovaný jev i jiná proměnná? Měřili skutečně to, co chtěli měřit?
Kromě toho, že se Mischelovi dlouhodobě povedlo sledovat jen zlomek dětí z původního experimentu a jejich výsledky tak nemusí odpovídat celému vzorku (více o tom dále), laboratorní prostředí záměrně zbavené veškerých možných rozptýlení jen těžko reprezentuje reálné životní situace.
Navíc není tak jisté, že lze delší čekání připsat jen sebekontrole. Vliv má i inteligence, předchozí zkušenosti. Dost možná Walter Mischel u předškoláků neměřil sebekontrolu, ale poslušnost a důvěru v autority. V podobné studii Angely Duckworth (která se proslavila výzkumy houževnatosti) ke schopnosti dětí odolat pokušení přispěla třeba jejich stydlivost. Autoři to vysvětlovali tak, že stydlivější děti v neznámé situaci a interakci s cizím dospělým “zamrzli”, díky čemuž dokázaly odolat pokušení déle.
Úplně nejdůležitější je ale jiný zjevný nedostatek Mischelovy studie: výběr subjektů. Experiment totiž probíhal na mateřské škole Bing při Stanfordské univerzitě, kam chodí převážně děti profesorů a doktorandů na jedné z nejprestižnějších univerzit na světě. Je jasné, že takové děti mají úplně jinou životní zkušenost než děti s méně příznivým zázemím.
🧞♂️ Když podlehnout pokušení dává větší smysl
Přesně proto se v r. 2014 na Rochesterské univerzitě rozhodli zopakovat tento experiment, ale s jedním zvratem. Děti nejdříve náhodně rozdělili do dvou skupin - té první ukázali, že prostředí, ve kterém zrovna jsou, není úplně spolehlivé (výzkumník například slíbil, že když dítě počká, přinese mu větší a lepší pastelky, ale pak se vrátil s prázdnou). Naopak děti ve druhé skupině vše, co jim bylo přislíbeno, dostaly.
Ty z první skupiny pak se snězením marshmallow bonbonu vůbec neotálely, průměr byl jen 3 minuty. Ty z druhé skupiny ale vydržely čekat 4x déle❗️. Jinými slovy, schopnost dítěte odložit uspokojení a projevit sebekontrolu nebyla nějakou předem danou charakteristikou dětí samotných, byla spíše reakcí na základě jejich zkušenosti a prostředím (a to i takhle bezprostředně). Tím pádem šlo o poměrně racionální analýzu situace - pokud se totiž nemůžu na budoucí větší odměnu spolehnout, “správné” řešení je sníst všechno, co mám k dispozici teď.
Další studie, která se pokusila Marshmallow test zopakovat, byla provedena týmem Tylera Wattse v r. 2018. Vzorek jejich dětí byl záměrně z velmi rozdílných zázemí. Pokud se autoři podívali na vztah mezi časem čekání předškolních dětí a jejich školními úspěchy v 15 letech, aniž by vzali v potaz jakékoli další faktory, korelaci našli (i když slabší, než původně našel Walter Mischel). Při zohledňování faktorů na pozadí, jako je rodinné zázemí, výchova a výsledky různých osobnostních testů, které děti ve 4 letech absolvovaly, však korelace s čekáním v marshmallow testu slábla a slábla. A souvislost s problémy s chováním patrná nebyla vůbec.
💡🤓 Kdykoli můžete tohle oslabování korelace v observační studii pozorovat, měl by vám v hlavě zazvonit zvoneček “a jak by asi výsledek vypadal, kdybychom mohli identifikovat a zohlednit ještě víc faktorů na pozadí? Zůstal by vůbec nějaký?”
No, tady nejspíš nezůstal. Když se autoři podívali jen na děti matek bez vysokoškolského vzdělání, jakákoli korelace s úspěchy po zohlednění faktorů na pozadí zmizela úplně.
Kritici Wattsovy studie upozorňují, že dost možná zohlednili tolik faktorů na pozadí, že vlastně kontrolovali sebekontrolu samotnou a proto se výsledky Marshmallow testu neukázaly jako významné. Nicméně autoři v závěru ani netvrdí, že by prokázali, že je schopnost odložení odměny úplně k ničemu. Jen že zkrátka není ve srovnání s dalšími schopnostmi dětí a při zohlednění socioekonomického zázemí tak důležitá, jak se podle původních Marshmallow testů léta myslelo.
📉 Nejnovější závěry Marshmallow testu samotného
Asi nejdůležitější poznámkou ale je, že poslední výsledky původních předškoláků z Marshmallow testu samotného ukazují oproti předešlým studiím trochu jiný obrázek. Jak je to možné? Jak uvádí autoři, nároky na metodiku psychologických studií se zkrátka od dob původních Marshmallow studií změnily.
Nová studie, která se podívala na děti z Bing školky po čtyřicítce, zjistila, že ti, kteří ve 4 letech podlehli pokušení marshmallownu rychle, nejsou v dospělosti o nic více či méně finančně zajištění, vzdělaní nebo obézní než jejich trpělivější vrstevníci.
Důvěryhodnosti těchto posledních závěrů významně přidává to, že byla studie preregistrovaná. To znamená, že autoři dopředu slíbili, jakým způsobem bude studie provedena a jak budou výsledky vyhodnocovat, což značně snižuje riziko p-hackingu (tedy manipulace s daty, o tom jsem se zas rozepsala v poznámce u dílu o doplňcích).
Walter Mischel byl i v této studii spoluautorem a v posledních rozhovorech se snažil význam Marshmallow testu trochu mírnit. Zemřel ale ještě před finální publikací studie.
👉 Závěr
Sebeovládání je určitě důležitou vlastností, nezbytnou pro dosahování cílů. Pokud si ale doma z legrace zkusíte se svým dítětem marshmallow test a ratolest ho sní ještě než odejdete z místnosti, nijak se tím trápit nemusíte. A už vůbec to nemusíte začít s dítětem pilovat. Schopnost odložení odměny je bez ovlivnění dalších důležitých proměnných (jako je zázemí, míra stimulujících podnětů a rozvíjení kognitivních dovedností) nejspíše k ničemu.
Co se týče porozumění vědeckým studiím, mějte vždy oči otevřené a čtěte je velmi kriticky. Mezi řádky vám autoři často podsouvají něco, co při pohledu z větší dálky nemusí dávat až takový smysl, jako se na první pohled zdá.
💪 Praktické tipy:
Pro budoucí úspěch je důležitý komplexní soubor dovedností včetně emoční inteligence a emoční regulace, řešení problémů, kooperace apod. Studijní výsledky jsou navíc jen jednou z možností, jak být v životě “úspěšný”.
Už to tady zaznělo hodněkrát (a nejspíš ještě zazní). Láskyplnné pečující domácí prostředí, které oceňuje úsilí, růst a dětskou zvídavost, ale zároveň dává prostor pro chyby je pro děti a jejich vývoj nejcennější.
Když vám někdo nabídne nápadně snadné řešení komplexních problémů, nejspíš se plete.
Děkuji vám za přečtení❣️
Pokud vám článek přišel hodnotný, můžete mě a mou práci mnoha způsoby podpořit. Také pomůže kliknutí na odběr, sdílení newsletteru nebo komentáře pod článkem. Těším se zase na příště! 👋
A.
ve skutečnosti si mohly vybrat z několika odměn, experiment se však zapsal do historie jako marshmallow test
v jednom rozhovoru řekl, že jelikož byli původní účastníci testu z části spolužáci jeho dcery, prostě se jí občas u večeře zeptal, jak se jim vede…. ale to už u vás určitě zvedá obočí, a to bychom předbíhali