Jak moc jsou rodičovské “lži” o Ježíškovi škodlivé?
Podle internetu jde buď o nevinnou podporu dětské představivosti nebo poškozující manipulaci. Nic mezi tím.
S blížícím se svátečním obdobím začínají děti i dospělí myslet na vánoční stromky, blikající světýlka, třpytivé ozdoby a samozřejmě, Ježíška. Různé mýty, příběhy a zmínky o kouzelných postavách jsou takovou univerzální součástí rodičovství už od nepaměti. Zatímco ale někteří považují Ježíška, skřítka (Elf on the Shelf) nebo Mikuláše za neškodné podporování dětské imaginace a radosti, v posledních letech se objevují i kritické hlasy. Že jde o lhaní a to v respektujícím přístupu k dětem nemá v žádném případě místo. Že si tak rodiče jen upevňují moc nad dětmi a kouzelné příběhy používají k jejich manipulaci. Co o podporování víry v Ježíška nebo Mikuláše ale lze soudit na základě skutečných studií?
Poznámka: Výzkumy, ze kterých jsem čerpala, vyšly v anglosaských zemích a věnovaly se samozřejmě postavě Santy Clause. Volně jsem jejich závěry pro účely článku aplikovala na českého Ježíška.
🦄 Mýty, magické myšlení, rituály
S těmito pohádkovými postavami se prolínají i rodinné tradice a rituály. Ty mají dle dostupných důkazů v podstatě jen pozitivní dopady, protože v dětech podporují pocity sounáležitosti a významu. Brzy zjistí, že se určité tradice pravidelně opakují a tím vnímají smysluplnost světa kolem nich. Zároveň rodinné rituály zahrnují také silnou emocionální složku, která prohlubuje rodinné vazby a posiluje citovou blízkost.
Magické myšlení a víra v nadpřirozeno má ale benefity i mimo výhody rituálů. Posiluje kreativitu i kognitivní funkce (myšlení a vnímání perspektivy), může podporovat prosociální chování jako je laskavost či spolupráce nebo budovat odolnost vůči nepřízním osudu a budoucím výzvám. Už jen pouhé přemýšlení nad postavou Ježíška v dětech podporuje laskavější chování k druhým 👍🤩. Zároveň platí, že je víra ve zmíněné nadpřirozené postavy jednak ovlivněna věkem dětí, ale také tím, jak moc je rodiče ve víře podporují.
🫸 Kde to začíná být komplikované?
Ve zkratce výzkumy ukazují, že problematické je využívat dětskou představivost a kouzelné postavy k modifikaci jejich chování, tedy jako nástroj k dosažení poslušnosti.
Proč? To má několik důvodů, záleží z jakého úhlu pohledu (tedy optikou kterých výzkumů) se na to díváme:
Nejspíš to nebude fungovat. Už z minulého newsletteru o Marshmallow testu víte, že většina malých dětí není schopna operovat s budoucí odměnou. Přitom ale celý koncept těchto postav je, že má dítě odolat momentálnímu pokušení být “neposlušné” v zájmu maximalizace odměny nebo trestu v budoucnu. Vzhledem k tomu, že většina předškolních dětí slupne marshmallowna do pár minut, opravdu od nich nemůžeme čekat zlepšení chování ani dny, natož měsíce před Vánocemi.
Další věc je, že děti na výhružky a negativní motivaci (= výhružky, že nepřijde odměna nebo přijde trest) reagují obecně hůře než na tu pozitivní. Například ve studii s pohádkovými příběhy mělo na následnou upřímnost dětí lepší efekt, když slyšely příběh zaměřený na výhody pravdomluvnosti, ne ten o negativních dopadech lhaní (jako je např. Pinocchio).
Také máme výzkumy, které ukazují, že vnější motivace může podkopat tu vnitřní (viz newsletter o pochvalách). Obzvlášť zajímavá je v kontextu Vánoc tato studie, podle které hmotné odměny (= dárky), které dítě dopředu očekává (= počítá, že je letos pod stromkem najde, stejně jako každý rok), mohou vnitřní motivaci dětí oslabit obzvlášť.
V neposlední řadě se můžeme na podporování víry v Ježíška podívat skrze výzkumy rodičovského lhaní. Děti v mladším školním věku mohou samy více lhát a podvádět, pokud to vidí u dospělých. Nejvíc to dle poslední studie platí, pokud se rodiče snaží pomocí lží ovlivnit chování dětí - tedy opět dosáhnout té poslušnosti. Dle některých zdrojů právě tento styl rodičovského lhaní souvisí i s úzkostnými projevy v adolescentním věku nebo horším psychosociálním fungováním v dospělosti.
🗼 Není lež jako lež
Budu předpokládat, že děti PoroPravdy neodebírají. Rovnou si tady proto můžeme přiznat, že Ježíšek, Mikuláš nebo Elf neexistují - z tohoto pohledu jde tedy o lež vždy. Nás ale nejspíš zajímá, jestli lhaní vždycky vadí?
Možná už tušíte, že ani lhaní není černobílé (přestože se jeden typ označuje za “bílé lži”). Třeba z výzkumů z nemocničního prostředí vyplývá, že i když někteří pacienti brutální pravdu na styl doktora House slyšet snesou, jiní milosrdnou lež, naději a optimismus vysloveně preferují.
To opravdové “bílé” (odborně se mu říká prosociální) lhaní, jehož účelem je druhému neublížit (tedy ne ho zmanipulovat k poslušnosti), je spojeno s výraznějšími pocity empatie. A ano, i děti tyto rozdíly ve lžích vnímají - například v této studii jejich důvěru ztratil dospělý, který lhal, aby tím prospěl sobě, ale nikoli ten, který tím chtěl prospět ostatním.
Na druhou stranu si teď všichni zkusme sáhnout do svědomí, zda tím prosociálním lhaním náhodou neusnadňujeme život hlavně sobě. Zda se spíše nechráníme před trochu nepříjemnými konverzacemi, než abychom tím vysloveně prospívali ostatním. Děti nás ve skutečnosti vidí lhát celkem často (mnohem častěji, než si teď myslíte). Je to každé “nemám teď čas, zavolejte prosím později”, “děkuji za ten krásný dárek” apod. Často si také myslíme, že radikální upřímnost by negativně ovlivnila naše vztahy, podle dat to ale může ve skutečnosti být přesně naopak. Jen to stojí více práce.
😧 Když přestanou věřit
Podle posledního dostupného výzkumu děti průměrně přestávají na Ježíška věřit kolem 8 let věku. Je tam ale velká variabilita - zatímco někteří nevěří už kolem 5. roku, jiným to vydrží až do 12. Zajímavější nicméně je, že jde většinou o postupný proces narůstající skepse a logického uvažování, nikoli náhlou traumatizující událost.
Do určité míry máme vliv i my rodiče - např. s jakou jistotou o kouzelných postavách mluvíme. Děti ale dříve či později nad těmito koncepty kriticky uvažovat začnou a je to vlastně žádoucí vývojový milník. Jejich kognitivní funkce zkrátka dosáhnou takového stupně, že své znalosti o fyzikálních zákonech přirozeně aplikují i tady (”a jak to může Ježíšek všechno stihnout?”). Sahat v této fázi po službách, které vám mohou jménem Ježíška poslat odpověď na dopis domů nebo dokonce s pomocí AI vytvářet jeho snímek z vašeho obýváku, může na první pohled vypadat nevinně, osobně mi to ale už přijde za hranou. (Tady ale pozor, protože to je opravdu jen můj názor. V jedné menší studii třeba vyšlo, že děti rodičů, kteří víru v Ježíška více podporovali, cítily po zjištění pravdy menší stres. I kdyby to tak bylo i v případě výše zmíněných manipulací reality, podle mě to za to nestojí.)
Osobně se mi líbil spíše příběh Neil deGrasse Tysona o tom, jak jeho dcera zjistila, že neexistuje Zoubková víla. Její rodiče ji totiž ke kritickému přemýšlení trochu popostrčili, ona se pak ale společně se svými kamarády pravdy dobrala pomocí experimentu 1👏.
Z výzkumů každopádně vyplývá, že většina dětí nenese pravdu o Ježíškovi zdaleka tak těžce, jako se obáváme. Smutek z toho cítíme více my, rodiče. Lehce nadpoloviční většina dětí po zjištění pravdy cítí naopak pozitivní emoce - štěstí, hrdost. Méně dětí uvádí mezi prvotními emocemi smutek nebo zlost. Tyto negativní pocity ale nemívají dlouhé trvání ani velkou intenzitu (na stupnici intenzity emocí byly hodnoceny jako 2 % nebo méně).
Zhruba polovina dětí také uvedla, že i když Ježíšek není reálný, líbí se jim to jako představa. Nezapomínejme, že většina v šíření těchto “lží” pokračuje u svých dětí, nějakou hodnotu v tom tedy nejspíše vidíme.
👉 Závěr
To, jak moc děti věří (a věřit přestávají), je v reálném životě dost individuální. Některé mají magické myšlení rozvinuté více a vykazují mnohem větší tendence věřit ve fantastické postavy, další jsou citlivé na to, když jim rodiče něco tají, jiné zas celkem brzy vykazují skepticismus. Pro některé rodiny jsou magické příběhy a kouzla důležitá, v jiných vůbec. Neexistuje jeden univerzálně platný návod na to, jak a kdy dětem o Ježíškovi povídat nebo naopak “jít s pravdou ven”. Vy své děti znáte nejlépe a určitě odhadnete, co je v téhle otázce pro vaši rodinu “správné” mnohem lépe než pseudoodborníci na sociálních sítích. Důležité je držet se jen jednoho pravidla: v těchto kouzelných příbězích by mělo jít o pozitiva, dobro a zázraky, nikoli o poslušnost a seznamy “hodných” vs. “zlobivých” dětí.
V současné době nicméně neexistují důkazy, které by strachy z negativních dopadů těchto rodičovských lží potvrzovaly. V konečném důsledku tedy zůstává rozhodnutí o tom, jestli a jak moc v dětech podporovat víru v Ježíška či další postavy velmi osobní volbou rodičů, do které je nám ostatním … kulový 💩.
💪 Praktické tipy na závěr:
Zkuste dárky rámcovat jako něco, co je součástí Ježíškova kouzla spíše než jako očekávanou odměnu za poslušnost. Mimochodem, na tu poslušnost vám stejně bude lépe fungovat pozitivní zpětná vazba (= ocenění, když se dítě chová “hezky”).
U Mikuláše a Ježíška bych zmiňovala dárečky pro “hodné” vs. uhlí/brambory pro “zlobivé” děti co nejméně. U Elfa je asi fajn zaměřit sena tu srandu kolem, ale ne na tu část příběhu, ve které je to posel Santy/Ježíška, který má ohlídat, zda jsou děti hodné.
Když se dítě začne na Ježíška vyptávat, zkuste nejdříve zjistit, co ho doopravdy zajímá. Pokud je např. mladší než 6 let, možná si chce jen ověřit, že pod stromečkem budou zas dárky 🎄🎁 🤭. Také můžete otázku otočit a tím zjistit, co dítě reálně trápí (”A co myslíš ty?”, “Proč se ptáš?”) nebo sáhnout po neurčitém “Někteří lidé říkají, že…”.
Pokud k momentu odhalení pravdy dojde, bývá dle studií pro děti hořkosladký - určitá úleva nebo radost se mísí se zklamáním. Samozřejmě ne každé dítě ale reaguje stejně a “průměrně”, takže buďte připraveni na to svoje 😉. V každém případě validujte a přijímejte všechny pocity. Vaším úkolem není napravovat to, jak se cítí, ale citlivě jej tímto momentem provést.
Také vás děti s “pravdou” ale vůbec konfrontovat nemusí. Je určitě vhodné se na zvídavé dotazy připravit, dost často to ale probíhá víc v nějakém přirozeném a pozvolném stylu s výsledkem “vím, že víš, že vím, ale je to hezká tradice, tak tu hru hrajeme všichni”. Nemusí to být vyřčeno. Starší děti také mohou začít plynule pomáhat udržet kouzlo pro ty mladší.
Děkuji vám za přečtení! Vrátila jsem se po atestační odmlce a na psaní se upřímně těšila, newsletter tedy bude zas vycházet pravidelně(ji)❣️
Pokud vám články přijdou hodnotné, můžete mě a mou práci mnoha způsoby podpořit. Také pomůže kliknutí na odběr, sdílení newsletteru nebo komentáře. Těším se zase na příště! 👋
Andrea
Po neúspěšných pokusech Zoubkovou vílu “lapit” se s kamarády dohodli, že ten, komu příště vypadne zub ve škole, to neřekne rodičům a zub prostě strčí pod polštář. Ráno zůstal zub zubem a rodiče byli odhaleni.